Kaktusy 2014|3

Obsah časopisu Kaktusy 2014|3  (vyšlo 15. 8. 2014)

Mrazuvzdorné eskobarie, okruh Escobaria missouriensis (Sweet) D. R. Hunt
Gabriel Vereš
V článku sa autor zaoberá časťou rodu Escobaria od prvého popisu až po posledný názor na usporiadanie druhu E. missouriensis. Vynecháva množstvo zmien, ktorými prešiel celý rod, ale i druh E. missouriensis. Na obrázkoch chcel ukázať rozdiely medzi popísanými druhmi, ale i podobnosti, ktoré sú evidentné a sú zdrojom rozdielnych názorov na
druh. Pripája svoje skúsenosti pri pestovaní týchto rastlín vo voľnej kultúre i v nevykúrenom skleníku.

Sulcorebutia vargasii v. viridissima Diers et Krahn – i my jsme ji našli
Pavel Heřtus  
Poutavé vyprávění o několikaletém hledání světle zelené variety S. vargasii, která byla popsána L. Diersem a W. Krahnem již v roce 2006 v holandském kaktusářském časopisu [Succulenta 85 (1): 13, 2006]. Jak asi bylo těžké hledání, vystihuje hned první odstavec, který situaci přesně charakterizuje: „Tato varieta nám zůstala po mnoho let utajena, ač jsme ji hledali každý rok od roku 2008. Konečně v roce 2012 se nám tento velký sen splnil.“ Bylo to v listopadu 2012 v okolí bolivijského města Valle Grande směrem na Postervalle. Cestu lemují vlhká údolí plná exotických Podocarpus sp., je zde i mnoho epifytů, orchidejí a vysoká vzdušná vlhkost. Málokdo by zde hledal kaktusy, natož sulkorebucie. Ale Ladislav Horáček opět osvědčil svůj „čich“ na hledání rostlin a lokalitu Sulcorebutia vargasii var. viridissima objevil…

Peniocereus maculatus (Weing.) Cutak – kaktus ze křoví – od Rio Balsas ze státu Guerrero v jižním Mexiku
Jan Říha

Peniocereus je rodem lesních až polopouštních kaktusů s prutovitými stonky a zásobními hlízovitými kořeny. Stonky jsou dimorfní, liší se stavbou v juvenilním a adultní stadiu. Květy se otevírají na jedinou noc. Koncem vegetačního období tvoří na vrcholech větví odlučivé, silně dužnaté krátké stonky, propagule, kterými je snadné tyto kaktusy množit. V luxuriantních podmínkách je kvetení velmi bohaté. P. maculatus roste v přírodě ve střední části státu Guerrero, Mexiko a je zařazen mezi ohrožené druhy. Blízce příbuzný je P. cuixmalensis, pochází z oblasti západně od nalezišť P. maculatus. Doporučeno je pěstování v záhonech a větších nádobách, kde narostou velké zásobní hlízy, které lze zimovat v nepříznivých krajích samostatně podobně jako Dahlia aj. podobné rostliny.

Lobivia famatinensis (Speg.) Br. et R. var. famatinensis – mimořádně zajímavý druh z pohoří Sierra Famatina
Rudolf Slaba

V úvodní části autor vzpomíná bohatou historii druhu od jeho objevení v r. 1879 Hieronymem a Niederleinem přes popsání Spegazzinim v r. 1921 až po zavedení do sbírek Ritterem po r. 1955 a Rauscherm po r. 1965. Zmiňuje se i o omylech Backeberga, který taxony z nejbližšího příbuzenstva L. densispina a pocházející z lokalit 600 km severně Sierra Famatina, z Quebrada de Humahuaca, považoval za L. famatimensis a řadu z nich z části popsal, z části překombinoval jako její variety. Dále upozorňuje na druhý Backebergův omyl. Pravou L. famatimensis přiřadil k chliským kaktusům, v r. 1942 pro ni dokonce navrhl rod Reicheocactus a znovu ji popsal jako R. pseudoreichianus.

V další části je pak vzpomínán současný stav na lokalitách v Sierra Famatina. Druh se s velkou pravděpodobností vyskytuje ostrůvkovitě v celé části 120 km dlouhého a až 6' 000 m vysokého pohoří. Bylo to potvrzeno především sběry i v okolí Cuesta Miranda. Objevení dalších lokalit s výjimkou údolí západně od města Famatina (Corales, La Mexicana) bude ale prakticky nemožné. Jinde do nitra pohoří nevedou cesty, po kterých by šlo do nadmořských výšek 2 500 až 3 200 m, ve kterých druh roste, proniknout. K vlastním rostlinám pak autor uvádí, že se vyskytují ve dvou odlišných formách. Ty pak rostou odděleně, mohly by být proto chápány jako variety. Ve vyšších nadmořských výškách (okolo 3 000 m) se vyskytují na břidlicových výchozech tmavé formy. V nižších nadmořských výškách (okolo 2 500 m) na bělavých podkladech světlé formy. Tyto se kromě bílého otrnění liší mimořádnou měkkostí stonků, častějším odnožováním i světleji zbarvenými květy.

V závěrečné části článku je pak také uváděna doprovodná kaktusová vegetace i vzpomenuty variety sanjuanensis Rausch a jachalensis Rausch, které však autor příspěvku považuje pro výraznější odlišnosti a izolovanost značně vzdálených lokalit v provincii San Juan spíše za poddruhy. Článek je ukončen krátkou pasáží, osvětlující, proč by se nemělo používat jméno L. famatimensis ale L. famatinensis.

Janovy postřehy
Strombocactus corregidorae S. Arias et E. Sánchez
Jan Říha

Nově zavedená rubrika z pera známého kaktusáře bude přinášet krátké, a výstižné postřehy o zajímavých, ale i opomíjených rostlinách čeledi Cactaceae. V tomto čísle je to pár zajímavostí o teprve nedávno objeveném a popsaném strombokaktusu.

Setkání s Leuchtenbergia principis
Libor Kunte

Poutavé vyprávění o nečekaném setkání s velmi početnou populací Lechtenbergia principis při pátrání po bělokvěté varietě Echinocactus horizonthalonius var. subikii nedaleko od osady La Soledad. Druh se vyskytuje v mnoha severomexických státech – Coahuila, Nuevo León, Zacatecas, Tamaulipas, San Luis Potosí a některé údaje hovoří o výskytu i v jihovýchodní části státu Durango. Jednotlivé populace jsou od sebe odlišné především velikostí rostlin a délkou bradavek. Pro rostliny od La Soledad bylo charakteristické kompaktní utváření nadzemní části stonku a také to, že prakticky nevytvářely typický kmínek. Květy byly až 80 mm široké, vnitřní okvětní lístky sytě žluté, vnější okvětní lístky s podélným, obvykle červenohnědým pružkem. Na lokalitě bylo možné vidět i Ancistrocactus uncinatus subsp. uncinatus, Ariocarpus retusus subsp. retusus, Coryphantha delicata, C. glanduligera, Echinocereus pectinatus, E. pentalophus, Mammillaria candida, M. formosa, Lophophora williamsii forma Huizache, Neolloydia conoidea, Thelocactus bicolor subsp. bicolor, T. rinconensis subsp. multicephalus, Stenocactus erectrocentrus, vzácněji pak např. Encephalocarpus strobiliformis.

Senecio cephalophorus (Compton) H. Jacobsen (1956)
Jan Gratias

Sukulentní zástupci čeledi Asteraceae mají mimořádně pestrou paletu životních forem, vyloženě pachykaulní druhy však nepřesahují počet prstů na jedné ruce. Vyobrazená rostlina byla do Evropy dovezena z oblasti Richtersveldu (JAR, Severní provincie) a v prvním popisu se rostlina jmenovala Kleinia cephalophora Compton (1949). Dorůstá do výšky kolem 60 cm a tvoří ji několik až 3 cm tlustých, šedozelených víceméně vzpřímených stonků s nápadnými jizvami po listech. Květenství vzniká na vrcholu zpočátku olistěné, až 25 cm vysoké lodyhy. Poupata úboru vypadají jako malé stříbrné lucerny, květ je až 4 cm dlouhý a 3 cm tlustý, jednotlivé květy mají žlutou až oranžovou barvu. Pěstování není náročné, základním požadavkem je trpělivost, protože růst je pomalý, roční přírůstky stonků jsou 3 až 5 cm a na první květy je nutné nejméně tři roky počkat, až je rostlina „uživí.“ Tvarování do podoby sukulentní bonsaje vyžaduje také velkou trpělivost a dodržování pravidla: „Dvakrát měř a přemýšlej, než jednou řízneš!“

Frailea mammifera Buining et Brederoo – zvláštnost z jihu Brazílie
Stanislav Stuchlík

Frailea mammifera pochází ze státu Rio Grande do Sul (Brazílie), kde se vyskytuje na několika stanovištích severně od města Dom Pedrito. Roste ve společnosti dalších kaktusů, jako je několik druhů rodu Notocactus nebo Gymnocalycium denudatum a Echinopsis oxygona. Svým habitem je zcela odlišná proti dalším zástupcům rodu Frailea, kteří rostou v Rio Grande do Sul. Velmi podobné rostliny rostou jak v Argentině (F. mammifera subsp. angelesiae, tak ve východní Bolívii (F. atrobella). Pro své malé rozměry se rostliny v přírodě velmi těžko hledají. Květy F. mammifera jsou poměrně malé, v přírodě začínají rostliny kvést poměrně pozdě odpoledne. Jejich pěstování není obtížné.

Pátranie po názvoch rastlín (2)
Ladislav Fábián

V pokračování svého pátrání po jménech rostlin ze své sbírky se autor vydává po stopě rostliny nápadně podobné Trichocereus (Echinopsis) purpureopilosus. Jméno uvádí Backeberg v Das Kakteenlexikon a jako domovina je uvedeno Argentina (Sierra de Córdoba). Popis odpovídal přesně, ale vyobrazení v publikaci chybí. Hledání vyobrazení na internetu vedlo spíše k Trichocereus imperialis.
Při pokusu o křížení s Echinopsis eyriesii byla získána drobná semena podobná rodu Helianthocereus (bohužel neklíčivá). Další pokus o křížení s Echinopsis adolphofriedrichii opět přinesl plody, ale na výsledky bude třeba ještě jednu sezonu počkat.
Podobnost Trichocereus purpureopilosus a Cereus hungaricus je podle autora dost nápadná, takže nevylučuje možnost, že druh vznikl v přírodě jako hybrid.

Za historií druhé dnešní rostliny stojí pan Ladislav Balogh z Maďarska, který byl v Peru, kde údajně nasbíral plody z Denmoza erythrocephala (? – ale určitě ne v přírodě, protože Denmoza roste v Argentině). Semena klíčila velmi špatne a podařilo se udržet jen jednu rostlinu, která sice habitem připomíná Denmoza erythrocephala, ovšem poněkud prodlouženou. V literatře autor kdysi četl, že rody Denmoza a Haageocereus bez problémů tvoří hybridy, které jsou dost vitální. Na internetu pak našel rostlinu velmi podobnou té jeho. Z toho usuzuje, že druhým rodičem by mohla být rostlina rodu Haageocereus a tudíž plody pocházely buď z botanické zahrady, nebo ze soukromé sbírky, ale to už se nikdy nedozví…

Kaktusy 2014/3 - přední strana obálky: Mrazuvzdorné eskobarie, okruh Escobaria missouriensis (Sweet) D. R. Hunt

Kaktusy 2014/3 - zadní strana obálky:  Leuchtenbergia principis

Speciál časopisu Kaktusy 2014|2

Předplatné časopisu

Časopis KAKTUSY vydává Společnost českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů se sídlem v Brně. Informace o předplatném podají a objednávky přijímají:

Ing. Ivan Běťák
Pod lesem 27
143 00 Praha 412
mobil: 605 929 930
tel.: 241 765 942
E-mail: betak@volnycz

Mgr. Petr Pavelka
Toužimská 670
199 00 Praha – Letňany
Tel.: 603 210 691
E-mail: pavelka@palkowitschia.cz

Ing. Lubomír Berka,
E-mail: berka.frailea@seznam.cz

předchozí - následující číslo časopisu