Kaktusy 2014|1

Obsah časopisu Kaktusy 2014|1  (vyšlo 15. 2. 2014)

Sulcorebutia arachnites Slaba et Šorma spec. nova
– další miniaturní druh z oblasti Presta
Rudolf Slaba 
Stonek má ploše kulovitý až kulovitý, 35 mm široký. Zpočátku roste solitérně, později vytváří menší trsy. Skládá se z 11–16 spirálovitě
uspořádaných žeber. Ta jsou rozčleněna v ploché až 10 mm dlouhé hrboly nesoucí areoly 5–8 mm dlouhé, 1 mm široké, kryté bílou nebo nahnědle bílou vlnou. Trnů je v areole 9–17, ty jsou bílé až žluté, u paty často tmavší, hřebínkovitě uspořádané a přilehlé k tělu, více či méně prohnuté a vzájemně propletené. Délka trnů je 4–9 mm, středový trn chybí. Právě podle tvaru a uspořádání trnů v areole byla rostlina pojmenována, připomínají tělo pavouka. Květy jsou cca 35 mm dlouhé a široké, výrazně tmavě (sytě) růžové.
Rostlina byla nalezena v bolivijském departamentu Chuquisaca, 15 km severovýchodně Presto, u vesničky Puna Khasa na mírných pahorcích v rozpadlých pískovcích a břidlicích v nadmořské výšce 2 690 až 2 713 m. Jedná se o mimořádně suché stanoviště bez vyšší doprovodné vegetace pouze s velmi řídkým zastoupením suchomilných trav a ostatní nízké xerofytní vegetace. Z dalších kaktusových druhů zde roste pouze ojediněle Lobivia cinnabarina var. grandiflora.

Autoři popisu objevili druh již v roce 2002 při jejich pěším strastiplném a v článku stručně vzpomenutém putování okolím Presto. S popisem však dlouho váhali. Z této oblasti bylo totiž v minulosti popsáno několik rostlin, které však nebyly opětovně sbírány a staly se proto těžko identifikovatelnými, spornými. Jedná se především o S. caracarensis, S. inflexiseta a snad i o původní S. pulchra. Od těchto druhů se ale nově nalezená rostlina liší. Určitá podobnost by snad mohla být se S. crispata, její areál výskytu se však nachází téměř 100 km východně.

Za Mammillaria solisioides Backeb. (1952) v Huajuapan de Leon, Oaxaca
Zdeněk Štěpančík  
Autor se v první části textu jen stručně dotýká taxonomie druhu Mammillaria solisioides Backeb. a připomíná podobnost k druhu Mammillaria pectinifera F. A. C. Weber. Stručně se rovněž věnuje popisu druhu. Ve druhé části uvádí všechna v současnosti zjištěná stanoviště druhu po obou stranách hranice států Oaxaca a Puebla uvnitř i vně biosférické rezervace Tehuacán-Cuicatlán, střední hodnotu nadmořské výšky oblasti výskytu druhu i klimatickou charakteristiku oblasti. Původním rostlinným společenstvem, jehož je M. solisioides přirozenou součástí, je tropický opadavý les. Toto rostlinné společenstvo je však stále silněji podrobováno civilizačním tlakům a dochází k jeho fragmentaci odlesněním s následnou degradací půd. Redukce životního prostředí druhu je také hlavní příčinou ohrožení existence druhu. Jakkoli je již M. solisioides zařazena na seznam ohrožených druhů, neexistuje v současnosti žádný program na ochranu druhu. V poslední části popisuje svou cestu za touto rostlinou do okolí obce Huajuapan de Leon, kde nachází tropický opadavý les s poměrně silnou populací druhu M. solisioides a všímá si stavu celého rostlinného společenstva i doprovodné sukulentní vegetace.

Notocactus rutilans Däniker et Krainz – vzácnost ve sbírkách?
Stanislav Stuchlík

Poprvé se rostliny N. rutilans objevily v Evropě v roce 1936, kdy je do Curychu poslal sběratel F. C. Mueller-Melchers z Uruguaye, o rok později vykvetly. První popis byl proveden v roce 1948. Po dobu sedmdesáti let nebylo známé jejich stanoviště, rostliny byly marně hledány v departamentu Cerro Largo, což mělo být stanoviště rostlin, zaslaných do Curychu. V roce 2006 bylo nalezeno stanoviště N. rutilans dále na západ v departamentu Artigas N. Gerloffem a W. Wolfem. První z nálezců pokládá toto nově nalezené stanoviště za původní místo Mueller-Melcherse. Rostliny pojmenoval N. rutilans f. robustior, aby odlišil původní rostliny od nových.  

Aztekium valdezii Carlos Gerardo Velazco Macías, Marco Antonio Alvarado Vázquez & Salvador Arias Montes
Jaroslav Šnicer

Objev Aztelium valdezii způsobil veliký rozruch a zdá se, že tomu tak bude i v blízké budoucnosti. Patří k tomu i vášně kolem otázek ochrany přírody. Krátký pohled na novinku přináší jeden z těch šťastných, kteří měli možnost rostliny pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Novinku hodnotí jako dobrý druh zapadající dobře do konceptu rodu Aztekium.

Larryleachia cactiformis (Hook.) Plowes
Radek Čech

Autor představuje zástupce málo známého rodu čeledi Asclepiadaceae (klejichovité), která byla včleněna do čeledi Apocynaceae (toješťovité). Věnuje se historii rostliny (popsána již v r. 1844 Hookerem jako Stapelia cactiformis) a její anabázi několika rody zmíněné čeledi. Dále uvádí krátký popis a charakteristiku přírodních stanovišť. V závěru se věnuje i otázce pěstování, uvádí své zkušenosti z kultury a dotýká se i problematiky opylování rostlin této čeledi v kultuře.

Tajemství stříbrných uebelmanií
Miroslav Naxera

Uebelmannia pectinifera má vlastně tělo obyčejně jednoduché, několik žeber ostrých zrovna jako sekerky od kováře, jejichž jemnou bílou plstí nazdobené ostří končí hřebínky tenkých černých ostnů ne delších než umělé řasy, co nosívala víčka let šedesátých… Tolik poetický úvod k pěstitelsky zaměřenému článku, ve kterém autor kromě obecných rad k úspěšnému pěstování těchto rostlin představuje náhodný (jak jinak) objev, jak v kultuře docílit stříbřitého vzhledu těchto ve sbírkách stále vzácných rostlin.

Vliv prostředí na vzhled rostlin, aneb Mrazuvzdorné kaktusy
Jan Hadrava

Další pěstitelsky zaměřený článek, ve kterém se autor zabývá vztahem mezi umístěním rostlin a jejich vzhledem. Tentokrát se zaměřil na dvě rostliny Echinocereus viridiflorus Engelmann, obě původem z lokality Deer Creek Canyon v Montrose Co. v západním Koloradu, kde byla nejnižší naměřená teplota –33°C. Na připojených fotografiích je viditelný rozdíl ve vzhledu rostlin celoročně umístěných ve venkovní kultuře s možností regulace přirozené zálivky (kompaktní vzhled) a těch pěstovaných v nevytápěním skleníku.

Pygmaeocereus bieblii Diers a jeho varieta kuehhasii Diers – zajímavosti z nejsušších oblasti údolí Rio Santa, Cordillera Blanca, Peru - Jan Říha

Jedná se o druh s nejsevernějším areálem výskytu v údolí Rio Santa, provincie Ancash, Peru. Obývá velmi suché terény na příkrých svazích hor. Po objevení byl usilovně hledán i dalšími cestovateli, nalezena byla i další varieta na odlišné lokalitě se silnějším a pevnějším otrněním (var. kuehhasii). Znaky na generativních orgánech jsou vesměs shodné s nominátní varietou. V kultuře, zejména po naroubování, ochotně kvete po celé vegetační období, slabě vonné květy se otevírají na jedinou noc, k oplození jsou nutné dvě geneticky rozdílné rostliny. Zřejmě se jedná o příslušníka tribu Echinopsidae.

Pátranie po názvoch rastlín
Ladislav Fábián

Autor popisuje své pátrání po předválečné hybridní rostlině pocházející z Maďarska. Impulsem byl článek M. Líbala v CACTACEAE etc. číslo 2/2012, v kterém se snažil dopátrat původu hybridní rostliny, kterou získal. Původ a vznik tohoto hybridu je známý od jeho počátku. Jsou známé okolnosti, rodiče, místo i jméno pěstitele, který výsledky zdokumentoval a uveřejnil platný popis. V r. 1931 pan Horváth v Péceli (Maďarsko) uměle sprašoval dva druhy – Cereus spachianus a Echinopsis eyriesii. Ze sklizených semen vypěstoval asi 11 rostlin, které po pěti letech vykvetly a byly popsány pod jménem Cereopsis hungaricus (Földi) Horváth (in Kertészeti Szemle 1936, VIII., 115). Většina rostlin se dostala do botanických zahrad, kde však neprežily válečné období.

Naštěstí několik odnoží přežilo v soukromých sbírkách. Jednu rostlinu zachránil J. Gaál ve sklepě. Rostlinu po válce začal intenzivně množit. Od něj sa postupně dostaly do dalších sbírek hlavně v okolí Budapešti. První fotografie kvetoucího C. hungaricus po válce sa objevila v knize Lajose Szűcse (in Szűcs Lajos, Kaktuszok, pozsgás növények, 57. strana, 1959). Szűcs používal jméno Cereus hungaricus, což je původní Földiho jméno. Od Gaála se dostaly některé rostliny do botanické zahrady v Debrecínu, odkud se potom dostávaly do dalších botanických zahrad – Vídně, Drážďan, Bratislavy, Košic a Užhorodu. Z těchto institucí se poté rozšířily dále. Skutečný prvopopis taxonu vyšel v časopisu Kakteen und andere Sukkulenten, Stuttgart, 18: 132–133, 1967, od Istvána Kondéra jako Trichocereus spachianus (Lemaire) Riccobono 1909 cv. Hungaria Kondér 1967. Jako synonyma uváděl: Cereus hungaricus Földi 1936, Cereopsis hungaricus (Földi) Horváth 1936.

Kaktusy 2014/1 - přední strana obálky:  Sulcorebutia arachnites Slaba et Šorma spec. nova

Kaktusy 2014/1 - zadní strana obálky:  Aztekium valdezii

FOTOAPARÁTEM ČTENÁŘŮ - ukázková stránka

Speciál časopisu Kaktusy 2014|1

Předplatné časopisu

Časopis KAKTUSY vydává Společnost českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů se sídlem v Brně. Informace o předplatném podají a objednávky přijímají:

Ing. Ivan Běťák
Pod lesem 27
143 00 Praha 412
mobil: 605 929 930
tel.: 241 765 942
E-mail: betak@volnycz

Mgr. Petr Pavelka
Toužimská 670
199 00 Praha – Letňany
Tel.: 603 210 691
E-mail: pavelka@palkowitschia.cz

Ing. Lubomír Berka,
E-mail: berka.frailea@seznam.cz

předchozí - následující číslo časopisu