Logo

 
 Aktuality a zprávy
 Orgány Společnosti
 Kluby a spolky
 Archivní sekce
 Společenská rubrika  
 
 Časopis Kaktusy
 Kaktusářské akce
 
 Fotogalerie
 Pěstitelská praxe
 CITES
 E-mailový adresář
 Odkazy
 
 Mimořádná nabídka
 Úvodní stránka
 

 

  Společenská rubrika SČSPKS

Jan Říha sedmdesátníkem (*18. 9. 1947)


Lysá nad Labem není z Markvartic nijak daleko, ale je to přece jen trošku jiný svět – intenzivně zavlažovaná rovinatá pole se zeleninou, rané brambory domácí produkce u stánků při cestě, meruňky s narůstajícími plody. Ovšem za brankou klasické prvorepublikové vily v Pivovarské ulici byl kdysi svět úplně jiný než v celé ČR – nepočítaně kaktusů těch nejvzácnějších druhů, nejčerstvější novinky ze světa sukulentů a tilandsie, o kterých si mnozí jen snili. Tady kraloval a stále kraluje botanik JAN ŘÍHA, velikán českého a slovenského kaktusářství v nejširším slova smyslu – jen druhová skladba ve skleníku se poněkud změnila…

Za Honzou jsem vyrazil těsně před koncem školního roku. Elektronickou poštou jsme se domluvili na setkání ve středu 28. 6. 2017 a já jsem se těšil na další z mnoha setkání. Tentokrát jsem však jel do Lysé jako „zuřivý reportér časopisu Kaktusy“, abych neformálním rozhovorem připomněl Honzovo kulaté životní jubileum…


Jene, nedá se jinak, než začít naše povídání poněkud „stupidní“ otázkou – jak ses dostal ke kaktusům?

Ona ta otázka není až tak stupidní, protože začít se zajímat o kaktusy v útlém věku není úplně samozřejmé a každý, kdo se pro jejich pěstování nadchne, potřebuje nějaký impuls. Já jsem bydlel v domě, kde v sousedství bydlela sestra věhlasného botanika profesora Josefa Dostála. Ten do Lysé čas od času jezdil z Prahy a mimoděk mi, coby malému capartovi, ukazoval zajímavé rostliny v okolí a poutavě o nich vyprávěl. Tím se asi nastartoval můj zájem o botaniku jako takovou. Ovšem ke kaktusům jsem nejvíc přičichl a doslova jim propadl u pana Bohumila Rektoříka z Milovic. Tenhle poštmistr měl skvělou kolekci rodů Parodia, Rebutia a také Lobivia. Uměl perfektně německy (taky mě ve skleníku občas z němčiny zkoušel), a proto si dopisoval se slovutnými evropskými kaktusáři – měl na tehdejší dobu úžasné kontakty. Jeho syn Luděk dodnes pěstuje pěknou kolekci původních rostlin.

Tak úplný začátek bychom měli za sebou, ovšem pak přišla léta studií.

Gymnázium jsem absolvoval v Nymburce a z něj pokračoval ve studiu fyziologie rostlin na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde se mi naskytla úžasná příležitost navštívit Kubu.

Ta nabídka přišla sama od sebe nebo si jí šel nějak naproti?

Bylo to tak nějak způsobeno, jako spousta věcí v životě, souhrou náhod a mým přátelstvím s Pavlem Bezouškou, který je jistě veřejnosti znám jako autor pořadu České televize – Nedej se, zabývajícím se ekologickými tématy. Už v roce 1968 jsem jel o prázdninách do Anglie na praxi na University of Reading a taky sklízet ostružiny. Na univerzitě pracoval a dodnes ve městě žije i Gordon Rowley, s kterým jsem od té doby kamarád, a v Kew Gardens jsem potkal i Davida Hunta. Po okupaci v roce 1968, jsem se vrátil do Československa, ačkoliv jsem pocítil úžasnou solidaritu lidí a měl nejrůznější nabídky, abych zůstal. Uplynul skoro rok a na výročí srpnového vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší ČSSR, jsme se na koleji Albertov dostali do potíží. Tak jsme si řekli, a dobří lidé radili, abychom se uklidili na čas někam, kde nám bude fajn. Namířili jsme si to na Kubu a prostřednictvím tehdejší námořní plavby jsme se vydali přes Atlantik. Původně jsme měli jet lodí Pionýr, která však uvízla někde v Karibiku s nákladem rumu. V listopadu 1969 jsme se tedy v polském Gdaňsku nalodili na zámořák jménem Jiskra a naloženi dělostřeleckými granáty jsme vypluli ke kubánským břehům.

Chceš mi říct, že dva mladí jinoši jen tak vyjedou na Kubu a stráví tam bezmála rok života?

Nebylo to jen tak – hop na krávu a je tele – našemu pobytu předcházelo doporučení známého českého vědce Ing. Věroslava Samka, který na Kubě dlouhodobě pobýval před námi a dobře se znal s tehdejším šéfem tamní akademie věd – tím nebyl nikdo jiný než Raúl Castro, mladší bratr Fidela. Na jeho přímou přímluvu jsme dostali půlroční stipendium a začali pracovat na našich diplomkách, přičemž vzletné téma, které jsem si já vybral, znělo – „Osmotické poměry halofytních rostlin pobřeží Kuby“. Naše stipendium bylo následně o další půlrok prodlouženo, takže jsme z Kuby přijeli až po roce. Kromě diplomky jsem však stíhal jezdit po ostrově, studoval jsem pro mě tehdy zcela neznámou úžasnou tropickou vegetaci a díky vynikajícímu kubánskému vědci, kterým byl Jorge Ramón Cuevas jsem poznal tehdy všechny známé druhy kubánských kaktusů, agáve, tilandsie, orchideje atd.

Bezesporu největším úspěchem byl po mnoha letech nález Escobaria cubensis nebo máš jiného favorita?

Jistě, objevení lokality Escobaria cubensis bylo tehdy velkou senzací, ale byla to spíš detektivní práce po historii jejího objevení a popisování. Na stopu mě přivedl starý pamětník, Kubánec ze Santiago de Cuba. Ve městě Holguín jsme pak vypátrali učitele přírodovědy, který si v penzi přivydělával v místním muzeu. On věděl poměrně přesně, kde tyto rostliny kdysi pozoroval, a tak bylo pouze otázkou času, kdy se spolu s ním dostanu na místo. Podobně tomu bylo i s Melocactus guitarti z provincie Santa Clara. Zajímavé bylo i pátrání po málo vzhledných a v kultuře téměř neznámých druzích rodu Leptocereus, které rostou z části na izolovaných ostrůvkovitých vápencových kopcích mogotes hlavně na západě ostrova.

Po návratu do zadrátovaného Československa následovala šeď a nuda nebo se dělo něco, na co rád vzpomínáš?

Po skončení Přírodovědecké fakulty UK jsem nastoupil do Výzkumného ústavu lesnického ve Zbraslavi, kde mi šéfoval právě Věroslav Samek. To byla zajímavá doba z pohledu získávání kontaktů, všechno bylo složitější, kupříkladu dopis do Mexika šel dva týdny, takže jednoduchá výměna korespondence v určité věci trvala měsíce! To je pro dnešní dobu nepochopitelné. I tak se mi podařilo navázat kontakty s kaktusářskými a sukulentářskými „celebritami“ světa. Třeba mi napsal prof. F. Buxbaum z Vídně, který studoval morfologii a anatomii kaktusů na vídeňské univerzitě a chtěl vzorek E. cubensis, kterou tehdy C. Backeberg zařadil do rodu Neolloydia. F. Buxbaum ihned správně poznal, že nejde o žádnou neoloydii, ale o příslušníka tehdy uznávaného rodu Neobesseya. Nějakou studii o tom jsme publikovali s ing. V. Johnem tehdy nejen v časopisu Kaktusy, ale i v cizině. Dnes ovšem je rod Neobesseya zahrnutý jako podrod Escobaria.

Někdy kolem roku 1975 mě oslovili lidé z nakladatelství Artia, jestli bych nenapsal nějakou výpravnější knihu o kaktusech, popř. jiných sukulentech, jelikož o ní má zájem zahraniční nakladatel. Znal jsem se s Rudou Šubíkem, který v té době pracoval jako inspektor Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK Na Slupi. On na rozdíl ode mne fotil. Tak jsme podmínili napsání textu a dodání fotek z přírody nutnou návštěvou Mexika. Naše prosba byla vyslyšena a my vycestovali na základě přiděleného devizového příslibu a výjezdní doložky. To byla naše první výprava, tehdy se psal rok 1977. Z této cesty vznikla Encyklopedie kaktusů, která vyšla v několika jazycích, ale v češtině jsme se vydání dočkali až po mnoha letech.

Já jsem začal odebírat časopis Kaktusy v roce 1982, kdy jsem se stal členem Klubu kaktusářů v Ústí nad Labem. Dodnes si pamatuji na první číslo tohoto ročníku, kde byl na titulní straně obrázek velkého trsu Ferocactus stainesii, vedle kterého stál nějaký „domorodec“ v sombreru. Až po čase jsem se dozvěděl, že jsi to Ty!

Jo, jo, tohle byl jeden z nekonečné řady článků o kaktusech a jiných sukulentech, které vznikaly postupně z našich cest za těmito rostlinami do přírody. V té době to bylo v našich končinách něco nepředstavitelného, ale my měli s Rudou Šubíkem velké štěstí, že jsme mohli vyjet do Mexika ještě vícekrát. A nejen tam, ale s neúnavným Rudou jsme sjezdili ve staré škodovce hodně míst po Evropě, mnoho botanických zahrad. Bylo to možné díky perfektním kontaktům se špičkami v oboru. K nim patřil univerzitní profesor Sánchez-Mejorada, který byl z velké části garantem našich cest na mexické straně, také ovšem dr. Helia Bravo a E. Matuda z UNAM (Universidad Nacional Autónoma de México – poznámka redakce).

Velkou pomocí nám byl i nezištný Alfred Lau, který vedl v Mexiku misijní školu. Dodnes vzpomínám na jeho krásný dům ve Fortin de las Flores, kde jsme vždy bydleli. Pak následovala Expedice Orchidea, kterou vedl současný ředitel Botanické zahrady v Teplicích Jirka Haager, při níž jsme natáčeli populárně vědecké filmy pro Krátký film Praha. Spolu s námi se této akce účastnil i známý pražský kaktusář Bohumil Mazel, který měl ve Střední Americe a ve Venezuele vynikající vazby. Byla to úžasná cesta po severním pobřeží Venezuely až do vnitrozemí na Río Orinoco a Río Guarani, kde Bohoušek objevil Melocactus, který jsem popsal jako M. mazelianus.

Když jsi začal otázku časopisem, nemohu si odpustit zmínku o tom, jak jsme vlastně v sedmdesátých letech oživili časopis Kaktusy. Předtím to byl celostátní zpravodaj, vydávaný organizací v Brně a říkalo se mu bokem „Schütziana“. Vše bylo v podstatě produkcí brněnských kaktusářů, kde to organizoval Bohoušek Schütz. Praha a ostatní spolky se jen tak vezly na okraji. Tehdy jsme se domluvili a bylo nás u toho víc, třeba pražský ing. B. Voldán, brněnský J. Moučka, ing. V. John, ale i další přátelé z Písku, Plzně, Liberce, a tak jsme po menším „golpe“ převedli redakci do celostátní správy, tehdejšího Svazu českých kaktusářů. No a od té doby pracují v redakci lidé z celého Česka i ze Slovenska. Pochopitelně není jen mojí zásluhou, že dneska je časopis na velmi dobré úrovni. Ovšem na úžasnou aktivitu tehdejších přátel, kteří se zasloužili, že se ze ZPRAVODAJE stal ČASOPIS velmi dobré kvality, zapomenout nemohu.

Já se stejně ještě vrátím k Tvým cestám, neboť informace z nich byly pro nás nesmírně obohacující. Vím, že jsi kromě Venezuely také několikrát navštívil Jižní Ameriku, a to kvůli kaktusům. Vzpomínám na mnoho článků v Kaktusech třeba o Peru.

Ano, tam jsme byli poprvé ještě za totáče v roce 1981 a pak následovaly další cesty po Peru a Bolívii, na skok jsme se zastavili v Panamě a v Kostarice u vynikajícího amatérského botanika a sběratele orchidejí a bromélií, kterým byl Clarenc C. Horich. Všechny tyhle cesty byly možné jen díky krajanovi a příteli Karlu Knížeti, který nám pomohl i finančně. Ovšem taky díky publikacím, v nakladatelství ARTIA jsme dostávali část honoráře v devizách.
Karel Kníže je český velikán, jehož přínos pro botaniku uznají až další generace nezatížené předsudky a bez záště k člověku, který celý život obětoval kaktusům a samozřejmě, proto aby se uživil, i byznysu s nimi. Vždy však s rozumným přístupem a šetrností k přírodě.

Tehdy jsme měli povolení sbírat kaktusy v přírodě pro Botanickou zahradu Přírodovědecké fakulty UK, kde jsou snad nějaké exempláře ještě dodnes. Ovšem získat vždy vývozní povolení na rostliny z Mexika, to byl i tehdy velkej kumšt, a ten glejt by patřil zarámovat. Dneska je to neřešitelný problém. A vidina, jak by se daly získávat nové druhy legálně… Ale to bohužel dneska mezinárodní dohody prakticky zcela zakázaly.

Honzo, já vnímám Tvoje působení především jako největšího popularizátora kaktusů a sukulentů. Víš vůbec, kolik článků jsi napsal? Udělal sis někdy nějaký přehled publikovaných titulů?

Blázníš? Nikdy jsem nepsal proto, abych rozšiřoval nějaké portfolio publikovaných článků. Byl jsem tehdy u zdroje a snažil jsem se ty informace předat. Vidíš, kdybys moje články nečetl, věnoval by ses třeba chovu morčat nebo bys sbíral pivní tácky.

To máš pravdu. S těmi pivními tácky a pivními etiketami jsem kdysi koketoval, ale dnes o tom nevím již zhola nic, kdežto pasáže z Tvého dílka Oaxaca země slunce znám skoro nazpaměť…

Nechtěj, abych Tě vyzkoušel… Ačkoliv já si to už dnes taky moc nepamatuju, co jsem kdysi napsal. Byla to však výpověď člověka, který zprostředkoval čtenářům svoje dojmy, zjištění, objevy a realitu doby. Myslím, že v tom jsou moje články obohacující. Pravda, v té době byli Říha se Šubíkem hltáni také proto, že nic moc jiného nebylo. Ony ty články jsou podloženy jednak našimi návštěvami zemí výskytu kaktusů a jiných sukulentů, ale také úžasnými kontakty, které jsem v té době udržoval. U mě doma se vystřídaly snad všechny tehdejší legendy kaktusářství – Werner Rauh, Michael Haude, Leopoldo Horst, Werner Uebelmann, Karlheinz Uhlig, Walter Rausch, Gerhard Köhres, Werner Reppenhagen, Alfred Lau, Hernando Sánchez-Mejorada a dlouhá řada dalších. Taky jsem k nám do republiky pozval mnoho zahraničních odborníků, kteří zde měli přednášky. Jak v Praze a Brně, tak i jinde. To většinou ještě v dobách před revolucí, kdy všechny tyhle aktivity byly neskonale obtížné a když tu u mě přespali, musel jsem předem žádat o povolení a vypsat místa, která společně navštívíme!

Pamatuji si na svou první návštěvu u Tebe, kdy jsem snil, že jednou Mexiko navštívím a potřeboval jsem rady a informace. Bylo to na podzim, přesně před třiceti lety, v roce 1987. Dodnes vidím skleník doslova našlapaný novinkami, kvetoucími diskokatusy a meláky. Jak se stane, že člověk, který zasvětil život pichláčům, se najednou rozhodne a přestane je pěstovat.

Nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Člověk se nějak zahltí. Přišli nové možnosti, vystřídala nás nová generace a já jsem poznal, že jsem si na vrchol už sáhnul. A taky navždy odešla spousta mých dobrých známých kaktusářů a botaniků, nejde je všechny jmenovat. Aktivně jsem se pak věnoval redakci časopisu Kaktusy, ale i tu jsem postupně předal. Proto si teď užívám s jinými rostlinami, které mi exotické dálky připomínají – a tak mám ve skleníku mexické papričky jalapeños, bolivijské rocoto, peruánskou mochyni, středomořský fíkovník, nejrůznější zajímavé koření a hromadu jiných užitečných i dekorativních exotů. No ale jak jsi viděl, koutek s mexickými miniaturkami mi zůstal. Rád bych si ještě opatřil něco pěkného z Kuby, kam se ještě chci vypravit. Doufám, že to vyjde a na Kubu pojedeme spolu, protože i Ty jsi jejímu kouzlu taky propadl, není-liž pravda?

Jene, pokud se nám podaří tuhle cestu zorganizovat a uskutečnit, bude mi velkou ctí a radostí ji absolvovat s Tebou. Dovol mi, abych Ti za všechny čtenáře časopisu Kaktusy popřál především hodně zdraví a pohody. Zároveň mi dovol vyslovit závěrem jednu prosbu – napiš nám zase něco pěkného do našeho i Tvého časopisu Kaktusy, ať víme, že tu stále jsi! Moc díky za příjemné odpoledne.

Libore, slibuju – NENAPÍŠU!


Text a foto Libor Kunte

Jan Říha

Žijící legenda česko-slovenského
kaktusářství na prahu sedmdesátky
Jan Říha dnes


 

Společenská rubrika
je otevřená všem klubům a spolkům, které jsou sdruženy ve Společnosti. Mohou sem posílat zprávy a oznámení jak o životních jubilejích, tak o úmrtích svých členů. Rubrika v časopise Kaktusy může mít jen omezený rozsah a bude v ní otištěná jen zkrácená verze těchto příspěvků, o jejichž zařazení navíc rozhoduje redakční rada.

Kontaktní adresy

Mgr. Jan Gratias
E-mail: gratias@tiscali.cz

Ing. Zdeněk Podešva
E-mail: podesva@post.cz  



 

 


Loading
     

SČSPKS © 1998-, aktualizováno 20.08.2017.  Webmaster ing. Zdeněk Podešva, e-mail: podesva@post.cz