Jan Říha
sedmdesátníkem (*18. 9. 1947)
Lysá nad
Labem není z Markvartic nijak daleko, ale je to přece jen trošku
jiný svět – intenzivně zavlažovaná rovinatá pole se zeleninou,
rané brambory domácí produkce u stánků při cestě, meruňky
s narůstajícími plody. Ovšem za brankou klasické prvorepublikové
vily v Pivovarské ulici byl kdysi svět úplně jiný než v celé ČR
– nepočítaně kaktusů těch nejvzácnějších druhů, nejčerstvější
novinky ze světa sukulentů a tilandsie, o kterých si mnozí jen
snili. Tady kraloval a stále kraluje botanik JAN ŘÍHA, velikán
českého a slovenského kaktusářství v nejširším slova smyslu –
jen druhová skladba ve skleníku se poněkud změnila…
Za Honzou jsem vyrazil těsně před koncem školního roku.
Elektronickou poštou jsme se domluvili na setkání ve středu
28. 6. 2017 a já jsem se těšil na další z mnoha setkání.
Tentokrát jsem však jel do Lysé jako „zuřivý reportér
časopisu
Kaktusy“, abych neformálním rozhovorem připomněl Honzovo kulaté
životní jubileum…
Jene, nedá se jinak, než začít naše povídání poněkud „stupidní“
otázkou – jak ses dostal ke kaktusům?
Ona ta otázka není až tak stupidní, protože začít se zajímat
o kaktusy v útlém věku není úplně samozřejmé a každý, kdo se pro
jejich pěstování nadchne, potřebuje nějaký impuls. Já jsem
bydlel v domě, kde v sousedství bydlela sestra věhlasného
botanika profesora Josefa Dostála. Ten do Lysé čas od času
jezdil z Prahy a mimoděk mi, coby malému capartovi, ukazoval
zajímavé rostliny v okolí a poutavě o nich vyprávěl. Tím se asi
nastartoval můj zájem o botaniku jako takovou. Ovšem ke kaktusům
jsem nejvíc přičichl a doslova jim propadl u pana Bohumila
Rektoříka z Milovic. Tenhle poštmistr měl skvělou kolekci rodů
Parodia, Rebutia a také Lobivia. Uměl perfektně německy (taky mě
ve skleníku občas z němčiny zkoušel), a proto si dopisoval se
slovutnými evropskými kaktusáři – měl na tehdejší dobu úžasné
kontakty. Jeho syn Luděk dodnes pěstuje pěknou kolekci původních
rostlin.
Tak úplný začátek bychom měli za sebou, ovšem pak přišla léta
studií.
Gymnázium jsem absolvoval v Nymburce a z něj pokračoval ve
studiu fyziologie rostlin na Přírodovědecké fakultě Univerzity
Karlovy, kde se mi naskytla úžasná příležitost navštívit Kubu.
Ta nabídka přišla sama od sebe nebo si jí šel nějak naproti?
Bylo to tak nějak způsobeno, jako spousta věcí v životě, souhrou
náhod a mým přátelstvím s Pavlem Bezouškou, který je jistě
veřejnosti znám jako autor pořadu České televize – Nedej se,
zabývajícím se ekologickými tématy. Už v roce 1968 jsem jel
o prázdninách do Anglie na praxi na University of Reading a taky
sklízet ostružiny. Na univerzitě pracoval a dodnes ve městě žije
i Gordon Rowley, s kterým jsem od té doby kamarád, a v Kew
Gardens jsem potkal i Davida Hunta. Po okupaci v roce 1968, jsem
se vrátil do Československa, ačkoliv jsem pocítil úžasnou
solidaritu lidí a měl nejrůznější nabídky, abych zůstal. Uplynul
skoro rok a na výročí srpnového vpádu vojsk Varšavské smlouvy do
tehdejší ČSSR, jsme se na koleji Albertov dostali do potíží. Tak
jsme si řekli, a dobří lidé radili, abychom se uklidili na čas
někam, kde nám bude fajn. Namířili jsme si to na Kubu a
prostřednictvím tehdejší námořní plavby jsme se vydali přes
Atlantik. Původně jsme měli jet lodí Pionýr, která však uvízla
někde v Karibiku s nákladem rumu. V listopadu 1969 jsme se tedy
v polském Gdaňsku nalodili na zámořák jménem Jiskra a naloženi
dělostřeleckými granáty jsme vypluli ke kubánským břehům.
Chceš mi říct, že dva mladí jinoši jen tak vyjedou na Kubu a
stráví tam bezmála rok života?
Nebylo to jen tak – hop na krávu a je tele – našemu pobytu
předcházelo doporučení známého českého vědce Ing. Věroslava
Samka, který na Kubě dlouhodobě pobýval před námi a dobře se
znal s tehdejším šéfem tamní akademie věd – tím nebyl nikdo jiný
než Raúl Castro, mladší bratr Fidela. Na jeho přímou přímluvu
jsme dostali půlroční stipendium a začali pracovat na našich
diplomkách, přičemž vzletné téma, které jsem si já vybral, znělo
– „Osmotické poměry halofytních rostlin pobřeží Kuby“. Naše
stipendium bylo následně o další půlrok prodlouženo, takže jsme
z Kuby přijeli až po roce. Kromě diplomky jsem však stíhal
jezdit po ostrově, studoval jsem pro mě tehdy zcela neznámou
úžasnou tropickou vegetaci a díky vynikajícímu kubánskému vědci,
kterým byl Jorge Ramón Cuevas jsem poznal tehdy všechny známé
druhy kubánských kaktusů, agáve, tilandsie, orchideje atd.
Bezesporu největším úspěchem byl po mnoha letech nález
Escobaria
cubensis nebo máš jiného favorita?
Jistě, objevení lokality
Escobaria cubensis bylo tehdy velkou
senzací, ale byla to spíš detektivní práce po historii jejího
objevení a popisování. Na stopu mě přivedl starý pamětník,
Kubánec ze Santiago de Cuba. Ve městě Holguín jsme pak vypátrali
učitele přírodovědy, který si v penzi přivydělával v místním
muzeu. On věděl poměrně přesně, kde tyto rostliny kdysi
pozoroval, a tak bylo pouze otázkou času, kdy se spolu s ním
dostanu na místo. Podobně tomu bylo i s Melocactus guitarti
z provincie Santa Clara. Zajímavé bylo i pátrání po málo
vzhledných a v kultuře téměř neznámých druzích rodu Leptocereus,
které rostou z části na izolovaných ostrůvkovitých vápencových
kopcích mogotes hlavně na západě ostrova.
Po návratu do zadrátovaného Československa následovala šeď a
nuda nebo se dělo něco, na co rád vzpomínáš?
Po skončení Přírodovědecké fakulty UK jsem nastoupil do
Výzkumného ústavu lesnického ve Zbraslavi, kde mi šéfoval právě
Věroslav Samek. To byla zajímavá doba z pohledu získávání
kontaktů, všechno bylo složitější, kupříkladu dopis do Mexika
šel dva týdny, takže jednoduchá výměna korespondence v určité
věci trvala měsíce! To je pro dnešní dobu nepochopitelné. I tak
se mi podařilo navázat kontakty s kaktusářskými a
sukulentářskými „celebritami“ světa. Třeba mi napsal prof. F.
Buxbaum z Vídně, který studoval morfologii a anatomii kaktusů na
vídeňské univerzitě a chtěl vzorek E. cubensis, kterou tehdy C.
Backeberg zařadil do rodu Neolloydia. F. Buxbaum ihned správně
poznal, že nejde o žádnou neoloydii, ale o příslušníka tehdy
uznávaného rodu Neobesseya. Nějakou studii o tom jsme
publikovali s ing. V. Johnem tehdy nejen v časopisu Kaktusy, ale
i v cizině. Dnes ovšem je rod Neobesseya zahrnutý jako podrod
Escobaria.
Někdy kolem roku 1975 mě oslovili lidé z nakladatelství Artia,
jestli bych nenapsal nějakou výpravnější knihu o kaktusech,
popř. jiných sukulentech, jelikož o ní má zájem zahraniční
nakladatel. Znal jsem se s Rudou Šubíkem, který v té době
pracoval jako inspektor Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty
UK Na Slupi. On na rozdíl ode mne fotil. Tak jsme podmínili
napsání textu a dodání fotek z přírody nutnou návštěvou Mexika.
Naše prosba byla vyslyšena a my vycestovali na základě
přiděleného devizového příslibu a výjezdní doložky. To byla naše
první výprava, tehdy se psal rok 1977. Z této cesty vznikla
Encyklopedie kaktusů, která vyšla v několika jazycích, ale v
češtině jsme se vydání dočkali až po mnoha letech.
Já jsem začal odebírat časopis Kaktusy v roce 1982, kdy jsem se
stal členem Klubu kaktusářů v Ústí nad Labem. Dodnes si pamatuji
na první číslo tohoto ročníku, kde byl na titulní straně obrázek
velkého trsu Ferocactus stainesii, vedle kterého stál nějaký
„domorodec“ v sombreru. Až po čase jsem se dozvěděl, že jsi to
Ty!
Jo, jo, tohle byl jeden z nekonečné řady článků o kaktusech a
jiných sukulentech, které vznikaly postupně z našich cest za
těmito rostlinami do přírody. V té době to bylo v našich
končinách něco nepředstavitelného, ale my měli s Rudou Šubíkem
velké štěstí, že jsme mohli vyjet do Mexika ještě vícekrát. A
nejen tam, ale s neúnavným Rudou jsme sjezdili ve staré škodovce
hodně míst po Evropě, mnoho botanických zahrad. Bylo to možné
díky perfektním kontaktům se špičkami v oboru. K nim patřil
univerzitní profesor Sánchez-Mejorada, který byl z velké části
garantem našich cest na mexické straně, také ovšem dr. Helia
Bravo a E. Matuda z UNAM (Universidad Nacional Autónoma de
México – poznámka redakce).
Velkou pomocí nám byl i nezištný Alfred Lau, který vedl v Mexiku
misijní školu. Dodnes vzpomínám na jeho krásný dům ve Fortin de
las Flores, kde jsme vždy bydleli. Pak následovala Expedice
Orchidea, kterou vedl současný ředitel Botanické zahrady
v Teplicích Jirka Haager, při níž jsme natáčeli populárně
vědecké filmy pro Krátký film Praha. Spolu s námi se této akce
účastnil i známý pražský kaktusář Bohumil Mazel, který měl ve
Střední Americe a ve Venezuele vynikající vazby. Byla to úžasná
cesta po severním pobřeží Venezuely až do vnitrozemí na Río
Orinoco a Río Guarani, kde Bohoušek objevil Melocactus, který
jsem popsal jako M. mazelianus.
Když jsi začal otázku časopisem, nemohu si odpustit zmínku
o tom, jak jsme vlastně v sedmdesátých letech oživili časopis
Kaktusy. Předtím to byl celostátní zpravodaj, vydávaný
organizací v Brně a říkalo se mu bokem „Schütziana“. Vše bylo
v podstatě produkcí brněnských kaktusářů, kde to organizoval
Bohoušek Schütz. Praha a ostatní spolky se jen tak vezly na
okraji. Tehdy jsme se domluvili a bylo nás u toho víc, třeba
pražský ing. B. Voldán, brněnský J. Moučka, ing. V. John, ale
i další přátelé z Písku, Plzně, Liberce, a tak jsme po menším „golpe“
převedli redakci do celostátní správy, tehdejšího Svazu českých
kaktusářů. No a od té doby pracují v redakci lidé z celého Česka
i ze Slovenska. Pochopitelně není jen mojí zásluhou, že dneska
je časopis na velmi dobré úrovni. Ovšem na úžasnou aktivitu
tehdejších přátel, kteří se zasloužili, že se ze ZPRAVODAJE stal
ČASOPIS velmi dobré kvality, zapomenout nemohu.
Já se stejně ještě vrátím k Tvým cestám, neboť informace z nich
byly pro nás nesmírně obohacující. Vím, že jsi kromě Venezuely
také několikrát navštívil Jižní Ameriku, a to kvůli kaktusům.
Vzpomínám na mnoho článků v Kaktusech třeba o Peru.
Ano, tam jsme byli poprvé ještě za totáče v roce 1981 a pak
následovaly další cesty po Peru a Bolívii, na skok jsme se
zastavili v Panamě a v Kostarice u vynikajícího amatérského
botanika a sběratele orchidejí a bromélií, kterým byl Clarenc C.
Horich. Všechny tyhle cesty byly možné jen díky krajanovi a
příteli Karlu Knížeti, který nám pomohl i finančně. Ovšem taky
díky publikacím, v nakladatelství ARTIA jsme dostávali část
honoráře v devizách.
Karel Kníže je český velikán, jehož přínos pro botaniku uznají
až další generace nezatížené předsudky a bez záště k člověku,
který celý život obětoval kaktusům a samozřejmě, proto aby se
uživil, i byznysu s nimi. Vždy však s rozumným přístupem a
šetrností k přírodě.
Tehdy jsme měli povolení sbírat kaktusy v přírodě pro Botanickou
zahradu Přírodovědecké fakulty UK, kde jsou snad nějaké
exempláře ještě dodnes. Ovšem získat vždy vývozní povolení na
rostliny z Mexika, to byl i tehdy velkej kumšt, a ten glejt by
patřil zarámovat. Dneska je to neřešitelný problém. A vidina,
jak by se daly získávat nové druhy legálně… Ale to bohužel
dneska mezinárodní dohody prakticky zcela zakázaly.
Honzo, já vnímám Tvoje působení především jako největšího
popularizátora kaktusů a sukulentů. Víš vůbec, kolik článků jsi
napsal? Udělal sis někdy nějaký přehled publikovaných titulů?
Blázníš? Nikdy jsem nepsal proto, abych rozšiřoval nějaké
portfolio publikovaných článků. Byl jsem tehdy u zdroje a snažil
jsem se ty informace předat. Vidíš, kdybys moje články nečetl,
věnoval by ses třeba chovu morčat nebo bys sbíral pivní tácky.
To máš pravdu. S těmi pivními tácky a pivními etiketami jsem
kdysi koketoval, ale dnes o tom nevím již zhola nic, kdežto
pasáže z Tvého dílka Oaxaca země slunce znám skoro nazpaměť…
Nechtěj, abych Tě vyzkoušel… Ačkoliv já si to už dnes taky moc
nepamatuju, co jsem kdysi napsal. Byla to však výpověď člověka,
který zprostředkoval čtenářům svoje dojmy, zjištění, objevy a
realitu doby. Myslím, že v tom jsou moje články obohacující.
Pravda, v té době byli Říha se Šubíkem hltáni také proto, že nic
moc jiného nebylo. Ony ty články jsou podloženy jednak našimi
návštěvami zemí výskytu kaktusů a jiných sukulentů, ale také
úžasnými kontakty, které jsem v té době udržoval. U mě doma se
vystřídaly snad všechny tehdejší legendy kaktusářství – Werner
Rauh, Michael Haude, Leopoldo Horst, Werner Uebelmann, Karlheinz
Uhlig, Walter Rausch, Gerhard Köhres, Werner Reppenhagen, Alfred
Lau, Hernando Sánchez-Mejorada a dlouhá řada dalších. Taky jsem
k nám do republiky pozval mnoho zahraničních odborníků, kteří
zde měli přednášky. Jak v Praze a Brně, tak i jinde. To většinou
ještě v dobách před revolucí, kdy všechny tyhle aktivity byly
neskonale obtížné a když tu u mě přespali, musel jsem předem
žádat o povolení a vypsat místa, která společně navštívíme!
Pamatuji si na svou první návštěvu u Tebe, kdy jsem snil, že
jednou Mexiko navštívím a potřeboval jsem rady a informace. Bylo
to na podzim, přesně před třiceti lety, v roce 1987. Dodnes
vidím skleník doslova našlapaný novinkami, kvetoucími
diskokatusy a meláky. Jak se stane, že člověk, který zasvětil
život pichláčům, se najednou rozhodne a přestane je pěstovat.
Nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Člověk se nějak zahltí.
Přišli nové možnosti, vystřídala nás nová generace a já jsem
poznal, že jsem si na vrchol už sáhnul. A taky navždy odešla
spousta mých dobrých známých kaktusářů a botaniků, nejde je
všechny jmenovat. Aktivně jsem se pak věnoval redakci časopisu
Kaktusy, ale i tu jsem postupně předal. Proto si teď užívám
s jinými rostlinami, které mi exotické dálky připomínají – a tak
mám ve skleníku mexické papričky jalapeños, bolivijské rocoto,
peruánskou mochyni, středomořský fíkovník, nejrůznější zajímavé
koření a hromadu jiných užitečných i dekorativních exotů. No ale
jak jsi viděl, koutek s mexickými miniaturkami mi zůstal. Rád
bych si ještě opatřil něco pěkného z Kuby, kam se ještě chci
vypravit. Doufám, že to vyjde a na Kubu pojedeme spolu, protože
i Ty jsi jejímu kouzlu taky propadl, není-liž pravda?
Jene, pokud se nám podaří tuhle cestu zorganizovat a uskutečnit,
bude mi velkou ctí a radostí ji absolvovat s Tebou. Dovol mi,
abych Ti za všechny čtenáře časopisu Kaktusy popřál především
hodně zdraví a pohody. Zároveň mi dovol vyslovit závěrem jednu
prosbu – napiš nám zase něco pěkného do našeho i Tvého časopisu
Kaktusy, ať víme, že tu stále jsi! Moc díky za příjemné
odpoledne.
Libore, slibuju – NENAPÍŠU!
Text a foto
Libor Kunte
|
 |
|
Žijící legenda česko-slovenského
kaktusářství na prahu sedmdesátky
Jan Říha dnes |
Společenská rubrika
je otevřená všem
klubům a spolkům, které jsou sdruženy ve Společnosti. Mohou sem posílat zprávy a
oznámení jak o životních jubilejích, tak o úmrtích svých členů. Rubrika
v časopise Kaktusy může mít jen omezený rozsah a bude v ní otištěná jen
zkrácená verze těchto příspěvků, o jejichž zařazení navíc rozhoduje
redakční rada.
Kontaktní adresy
Mgr. Jan
Gratias
E-mail: gratias@tiscali.cz
Ing. Zdeněk
Podešva
E-mail: podesva@post.cz
|
