Tilandsie na balkóně

V posledních několika letech začíná mnoho dříve zcela „skalních“ kaktusářů „pošilhávat“ i po jiných skupinách sukulentních rostlin. U jednoho vítězí kaudiciformní sukulenty, jiný zkouší třeba lithopsy a někomu se líbí tilandsie. Hodně potenciálních pěstitelů tilandsií z řad kaktusářů je však hned na počátku odrazováno nedostatkem znalostí a literatury o těchto krásných broméliích. Kaktusáři z něžného a jemného vzhledu tilandsií usuzují, že tyto kytky pro ně budou nadmíru „tvrdým oříškem“, že jim nedokážou vytvořit vhodné životní podmínky a že nezvládnou jejich vysoké pěstební nároky. Představy o náročnosti tilandsií jsou však často přehnané a právě o tom se váhající zájemce pokusím přesvědčit v následujících řádcích.

Mnoho pěstitelů kaktusů a sukulentů se nechává hned v prvo- počátcích odradit problémem výběru vhodného pěstebního prostoru pro tilandsie. Obávají se, že kaktusový skleník pro ně nebude vhodný a že budou muset vybudovat speciální vlhčí oddělení či dokonce nákladnou epifytní skříň. Přitom nejlépe je u nás tilandsiím v letním období venku pod širým nebem!

Já osobně se věnuji pěstování tilandsií již přes deset let. Na myšlenku pěstovat tilandsie venku mimo skleník mne přivedl zkušenější přítel. Musím přiznat, že jsem dost dlouho váhal. Mám totiž k dispozici dva skleníky zařízené pro pěstování epifytních rostlin a domníval jsem se, že lepší podmínky už svým tilandsiím prostě zajistit nemohu. Obával jsem se, že venku budou moji „miláčkové“ popáleni přímým sluncem, nadměrně se vysuší suchým středoevropským vzduchem či dokonce uhynou v důsledku nízkých teplot chladných jarních nocí. Přesto jsem to nakonec zkusil a výsledky byly překvapivě dobré.

K pěstování jsem zvolil odkrytý balkon (tedy balkon bez bočních stěn - to je ve spojitosti se zajištěním dostatečného proudění vzduchu velmi důležitý detail) v přízemí činžovního domu. Prostorová orientace balkonu je jihozápadní - v horkých dnech vrcholícího léta jsou tedy přilehlé zdi domu doslova rozpáleny cca od 13 hodin až do večera.

Jako nosič pro zavěšení jednotlivých rostlin na dřevěných podložkách jsem použil rošt ze svařovaného pozinkovaného drátu průměru 1,5 mm. Hrana čtvercového „oka“ měří 5 cm. Tento výrobek u nás zatím není k dostání a koupil jsem ho v Německu pod názvem „Estrischgitter“ ve stavebninách za 8 DM za jeden kus. Pletivo, v Německu používané jako armatura do betonu, je velmi praktické. Kromě toho, že nekoroduje, má velkou pevnost a nosnost, takže se ani při plném zatížení mokrými rostlinami a při silných větrech příliš neprohýbá a nepruží. Přitom není robustní, takže nenarušuje celkový vzhled kolekce tilandsií. 

Jako nosiče sbírky lze samozřejmě použít i běžná „plotová“ či „králičí“ pletiva nabízená u nás, ovšem výsledek není z estetického i mechanického hlediska tak dokonalý. Pletivo jsem zavěsil nad obě boční strany balkonu, takže vznikly jakési umělé drátěné stěny.

Na nosiče jsem v druhé polovině května (kdy už nehrozily noční mrazíky) rozmístil tilandsie podle jejich ekologických nároků. Přímo na slunce na jihovýchodně orientovanou stěnu jsem rozvěsil všechny více či méně stříbrné druhy (namátkou Tillandsia  atroviridipetala, T.  streptophylla, T.  tectorum apod.). Na severozápadní stěně pak našly své místo zelené a nálevkovité zelené tilandsie. Pokusně jsem k nim přidal i několik zelených bromélií rodu Catopsis, které v domovině rostou společně s tilandsiemi (i když většinou na více zastíněných místech). Nutno podotknout, že jsem podložky s rostlinami zavěšoval napevno pomocí drátu a kombinačních kleští (z důvodů obav ze silných větrů a před zloději) a to pouze na vnitřní strany drátěných stěn (kvůli potěše vlastního oka a z důvodů usnadnění zálivky a kontroly tilandsií). Celkem jsem na balkon instaloval asi 120 rostlin v 50-ti druzích.
    
Tilandsie jsem zaléval podle počasí 1-3x denně, výhradně dešťovkou pomocí postřikovače. Brzy ráno před odchodem do zaměstnání jsem postřikoval pouze tehdy, nebylo-li příliš chladno. Pokud jsou totiž noci studené, rostliny získávají dostatek vody vysrážením rosy na šupinkách. Taktéž večer jsem zaléval jen tehdy, nehrozilo-li velké chladno. Za horkých „tropických“ dnů a nocí jsem samozřejmě zaléval dle možností mnohem častěji. Všechny tilandsie byly po každé zálivce zcela mokré, tzn. že z nich odkapávala voda a těla stříbrných druhů ztmavla. Za deště byly rostliny zalévány přirozeným způsobem.
    
Během letní dovolené jsem rostlinky ponechal bez zalévání zcela „vlastnímu osudu“. Po čtrnáctidenním půstu jsem na nich nepozoroval žádnou změnu k horšímu. Takto pěstované tilandsie jsem hnojil pravidelně 1x za 14 dnů plným hnojivem Mikrola. Používal jsem roztok o koncentraci 10x menší než je v ávodu na použití výrobku uvedeno jako minimální zálivková koncentrace pro pokojové rostliny. Použít lze samozřejmě i jakékoliv komplexní hnojivo (tedy hnojivo obsahující stopové prvky a nezvýšenou koncentraci dusíku - např. Vegaflor apod.).
    
Reakce mých tilandsií na nový způsob pěstování pod širým nebem byla velmi rychlá a překvapující. Už po 15 dnech byly patrné markantní změny - rostliny se jakoby zvětšily (protože díky dostatečnému vzdušnému proudění a rose v chladných květnových nocích mohly přijmout do svých zásobních pletiv maximum vody) a pokroucené listy se napřímily. Stříbrné druhy se staly ještě „stříbrnějšími“ a některé druhy získaly načervenalý nebo nafialovělý nádech (Tillandsia magnusiana). 

Dříve bledě zelené druhy tilandsií ztmavly, probarvily se a konce listů zčervenaly. Někteří jedinci (např. druhů T.  brachycaulos var.  abdita nebo T.  tricolor var.  melanocrater) zrudly dokonce celé. Po celou sezónu vykazovala drtivá většina kytek mnohem vyšší vitalitu a na podzim rozkvetly i druhy, které u mne dosud nikdy květy nevytvořily.
    
Až do konce září jsem se tak mohl těšit bezprostřednímu kontaktu se svými zdravými a krásnými „miláčky“. Večerní káva při posezení na takto okrášleném balkóně chutnala dvojnásob! Tilandsie tedy pod širým nebem pěstovat lze a dokonce velmi úspěšně. Místem jejich venkovní kultury nemusí být zrovna balkón, variací na dané téma je mnoho. Při výběru vhodného místa pro pěstování tilandsií je nutno dbát pouze na jedinou životně důležitou podmínku - aby na daném místě dostatečně proudil vzduch. V zastrčeném koutku vybetonovaného dvorku asi z tilandsií mnoho radosti mít nebudeme.
    
Zbývá ještě zodpovědět otázku, co dělat s takto pěstovanými tilandsiemi v zimě. I když se snažíme držet rostliny na venkovním stanovišti co nejdéle, jednoho dne (tehdy, když začnou hrozit první noční mrazíky) je musíme přestěhovat. 

K přezimování je samozřejmě ideální skleník. Nemusí být příliš vytápěný, je ověřeno, že tilandsiím stačí teplota 5 až 10 stupňů Celsia, přičemž optimum je na horní hranici tohoto rozmezí. Pokud zajistíme při uvedené teplotě tilandsiím i dostatek světla, nemusíme se vůbec bát o jejich zdraví. Zálivku omezíme na minimum a rostliny rosíme pouze za slunečných dnů, kdy teplota ve skleníku vystoupí na 15 až 20°a rostliny mají dostatek času před opětovným poklesem teploty dokonale uschnout (v opačném případě hrozí nebezpečí hnilob růstových vrcholů).
    
Řada kaktusářů ovšem zimuje kaktusy ve sklepě a nemá možnost tilandsie umístit ve skleníku. V tom případě postačí studená veranda, prostor mezi dvojitými okny bytu nebo dokonce chladná nepříliš světlá kotelna rodinného domu (přítel ing. Štěpán). 

Pokud jsme nuceni zimovat rostliny za pokojových teplot přímo v bytě, musíme je samozřejmě zalévat častěji (čím vyšší teplota, tím častěji). Každopádně je vhodné nepěstovat tilandsie volně v prostoru bytu (i když je to při dobré péči také možné), ale umístit je do polootevřeného akvária či vitríny, kde se udržuje o něco vlhčí vzduch (na dně nádoby může být voda nebo mokrý materiál).

V teple zimované rostliny ovšem neupadají do zimní stagnace a pokračují v pomalém růstu. Následkem nedostatku světla (a světla mají v našich zeměpisných šířkách někdy málo dokonce i tehdy, jsou-li umístěny přímo na okně) a proudícího vzduchu se pak nadměrně vysušují, „vytahují“ se a jsou náchylnější k hnilobám. Tento problém se dá vyřešit např. instalací ventilátorku a umělým přisvětlováním akvária panelem zářivek či silnější výbojkou po dobu 11 hodin denně. Tato technická opatření jsou ovšem (při dnešních cenách elektrické energie) poněkud finančně náročná a každý musí už před založením sbírky tilandsií uvážit svoje reálné možnosti.
 
Pokud ovšem vytvoříte těmto krásným kytkám jen trochu příhodné životní podmínky, po čase se jim u vás určitě začne dařit. Takže neváhejte a určitě to zkuste! Tilandsie se vám odmění svou něžnou krásou a přinesou vám hodně radosti!

Představení rodu Tillandsia

Ještě než se pustím do líčení vlastních praktických zkušeností s pěstováním tilandsií, dovolím si tuto skupinu bromélií ve stručnosti představit. Bez teoretické znalosti jejich základních vlastností, zvláštností a ekologických požadavků totiž dost dobře nelze tyto krásné rostliny pěstovat.

Rod Tillandsia patří do velké čeledi broméliovitých rostlin (Bromeliaceae). V současnosti je známo přibližně 450 až 500 druhů, řada tilandsií však ještě čeká na své objevení či přesnou determinaci. Mnoho tilandsiových druhů navíc vykazuje značnou variabilitu a vytváří více poddruhů, variet či barevných odchylek.

Naprostá většina tilandsií žije v přírodě epifyticky (tedy na jiných rostlinách - nejčastěji na stromech), popř. petrofyticky (na skalách). Pouze malá část tilandsií může růst terestricky, ať už v humózním substrátu vlhkých pralesů (Tillandsia cyanea) nebo v písku (peruánské pouštní druhy Tillandsia paleacea, T. purpurea aj.)

Tilandsie jsou pro svůj život v extrémních podmínkách neustále kolísající vzdušné vlhkosti vybaveny sukulentními pletivy a několika specifickými mechanismy.

Životně důležitou „zbraní“ v boji se suchem jsou pro tilandsie stříbřité šupinky na povrchu listů. Šupinky jednak velmi účinně chrání rostliny před sluncem, jednak mají vysokou sorpční schopnost nasávat do sebe vodu - ať už srážkovou, rosu nebo dokonce pouhé vodní páry. Šupinky vlastně „filtrují“ vodní páry ze vzduchu - podmínkou je jeho pravidelné a silné proudění a změny teplot v průběhu dne a noci (čímž je vlastně v přírodě vzdušné proudění zajišťováno). Šupiny se kromě toho „pohybují“ - za vlhka jsou odstálé a neblokují průduchy, kterými rostlina přijímá oxid uhličitý a odpařuje vodu. V době přísušku naopak přiléhají těsně k povrchu listů, takže účinně zabraňují kytce „vydýchat“ příliš mnoho vody. Tilandsie tedy přijímají vodu celým povrchem těla. Kořeny tilandsií jsou tenké a velmi pevné. Neslouží většinou k příjmu vody, ale pouze k mechanickému upevnění růžic k podložce.

Podle množství šupinek na listech jednotlivých druhů můžeme usuzovat na jejich odolnost vůči suchu, na jejich další ekologické nároky a místa původního výskytu. Obecně platí, že čím jsou tilandsie stříbrnější, tím vyšší nároky mají na množství světla, na intenzitu vzdušného proudění a naopak tím nižší mají požadavky na přísun vláhy. Tyto druhy rostou pomaleji a jejich celkové životní projevy jsou méně intenzivní než u druhů zelenějších. Zelené tilandsie žijí ve vlhčích oblastech a mají mnohem méně šupinek. Navíc si často „pomáhají“ k většímu přísunu vody i tvarem svého těla - pevně semknutými listy vytvářejí jakousi nálevku (cisternu), ve které se hromadí srážková voda.

Tvary těl tilandsií jsou velmi rozmanité a podle nich můžeme rostliny dělit do mnoha skupin. Nejvíce je tilandsií s růžicovitým tvarem těla (listy vyrůstají ze zkrácené báze, laicky řečeno jakoby z jednoho bodu). Růžicovité druhy dělíme na cisternovité, trávolisté a růžicovité šupinkaté. Dále existují tilandsie cibulkovité (silně ztlustlé báze listů vytvářejí útvar podobný cibuli), pacibulkovité, tilandsie s prodlouženým stonkem, dvouřadé druhy a samostatně bývá uvedena T. usneoides (ta roste zcela bez kořenů v „závěsech“ tvořených stovkami vegetativně vznikajících drobných rostlinek).

Tilandsie mají velmi pěkné, zpravidla fialové květy, vyrůstající nejčastěji z klasovitých květenství. V době květu se kromě květenství u mnoha druhů zbarvují i růstové středy či celé rostliny různými odstíny červené až fialové barvy. Většina tilandsií kvete jen jednou za život, odkvétající rostlina však dává vzniknout až několika dceřiným odnožím a pak teprve odumírá. Z jedné rostliny se tedy postupně stává trs.

Semena zrají velmi dlouho, jsou lehká a mají létací zařízení - chmýr. Mají velmi krátkou dobu klíčivosti. Vývoj semenáčků je omezen extrémními životními podmínkami tilandsií a je velmi pomalý. Doba od vyklíčení semene do rozkvětu dospělé rostliny nezřídka přesahuje 5, 6 i 8 let (v kultuře často i více).

Jak vidno, tilandsie mají řadu specifik a zvláštních nároků. Přesto se jich nemusíme v žádném případě „bát“ a při zvládnutí a pochopení základních principů života těchto podivuhodných rostlin je jejich pěstování velmi snadné.