|
Zimovzdorné kaktusy
Autor: Slavomír Dupal
Nemohu než reagovat na některé články v kaktusářských
časopisech, jež se v poslední době objevily. Zdálo se, že
série dříve vydaných článků pojednávajících o kultuře
kaktusů bez potřeby umělého vytápění, tedy venkovní kultuře,
případně kultuře v nevytápěném skleníku, přesvědčí váhavce o
správnosti nastoupené cesty. Cesty, která se ukazuje jako
jedna z možností, jak se svého koníčka nevzdat i v dobách,
kdy jakékoliv topení ve skleníku je finančně neúnosné a
možnosti zimování v temperované náhradní místnosti (např. ve
sklepě) minimální.
Jestliže první optimistické články naladily část kaktusářské
veřejnosti ke snaze vyzkoušet tuto úspornou metodu a články
vyjadřující nesouhlasný názor vyvolávaly jen žádoucí
polemiku, pak články líčící následky zimy 1995/1996 rozbily
vše to, co bylo až dosud postaveno.
Především články přítele Klikara z Příbrami o
zkušenostech svých a svých přátel zapůsobily hluboce
pesimisticky. Horší na tom je, že jmenovaný je dlouholetým
náruživým propagátorem pěstování kaktusů při teplotách, jaké
poskytuje příroda v České republice sama. Nechci donekonečna
polemizovat s názory a zkušenostmi jiných. Chci vyslovit
svůj vlastní názor na věc, názor, jak dále poznáte,
nesouhlasný nebo přinejmenším pochybovačný.
V praxi je odzkoušena
celá řada rodů a jejich druhů kaktusovitých, které
snesou i velice nízké zimní teploty a to zcela bez úhony.
Z téže praxe se dovídáme, že pro úspěšné zvládnutí této
kultury je třeba znát a především vytvořit potřebné
podmínky. Nelze vzít jakoukoliv rostlinu, nelze ji vysadit
do jakéhokoliv substrátu a jakéhokoliv prostředí. Je tře- ba
také znát základní potřeby, které musí mít rostlina k
dispozici, aby alespoň přežila neřku-li zdárně vegetovala a
tvořila potomstvo. Zopakujme si, které nejzákladnější
podmínky to jsou, abychom nemuseli splakat nad dosaženým
výsledkem.
1. Výběr stanoviště.
Máme možnost se rozhodnout mezi dvěmi alternativami. Buď
budeme rostliny pěstovat venku ve volné kultuře, nebo ve
skleníku (či podobném zařízení) bez možnosti vytápění. První
alternativa, ta je levnější - nepotřebujeme skleník.
Rostliny jsou vysazeny ve velice dobře drenážovaném
substrátu, jež dlouho neudrží nadbytečnou vlhkost po
závlaze. Připomenu-li své dřívější články, pak jako vhodná
je směs dobré úživné země se stejným množstvím skelentních
částic - doporučuji střepy z pálených střešních tašek či
hurdisek. Stejných efektů lze dosáhnout se škvárou (neplést
si s popelem) či s některými druhy kamenné drtě (jen z těch
hornin, které neabsorbují vlhkost), ale také se syntetickými
materiály (například pěnový polystyrén). Takovou
samozřejmost, že na straně přivrácené k severu kaktusy
neporostou, snad ani není třeba připomínat. V této
souvislosti si myslím, že směr k jihu je lepší než k
východu. Zpravidla v zimním období toho dobrého od východu
rostliny příliš mnoho neužijí. Sluníčko, pokud svítí, pak
jen několik hodin z jižní strany.
Zda je pozemek svažitý či vodorovný nepovažuji za určující
vzhledem k tomu, že rostliny by měly mít nad sebou po celý
rok "střechu" bránící nežádoucí nadměrné zálivce. Takovou
střechu můžeme vyrobit jednoduchým přikrytím sklem nebo
průhlednou plastikovou fólií. Výhodné je umístění rostlin
pod "okapem" stavby s dostatečným přesahem. Takto přiblížíme
způsob kultivace kultivaci ve smyslu druhé alternativy, tj.
kultivaci v nevytápěném skleníku. Výhodou je dostatečné
proudění vzduchu ze stran.
Při kultivaci v nevytápěném skleníku odpadá starost o
přípravu záhonu a jeho substrátu. Co nelze opomenout, je
nutnost dokonalého větrání hlavně v zimě a ochrana
kořenového balu před účinky nízkých teplot. Větráním musíme
neustále snižovat vzdušnou vlhkost, která by se jinak
vysrážela na skle (fólii) a odkapávala do substrátu, který
by takto naprosto nežádoucím způsobem udržovala vlhkým.
Ochranou kořenového balu před účinky nízkých teplot se
rozumí buď výsadba do volné půdy ve skleníku nebo do
dostatečně hlubokých nádob. Menší květináčky je lepší
zasenkovat do vrstvy rašeliny nebo jiné zeminy. Zimovzdorné
kaktusy jsou značně citlivé na mráz v kořenech! Množství
rostlin zmrzne proto, že zmrznou kořeny a odtud se šířící
infekce v krátkosti zachvátí i nadzemní část.
2. Podmínky pro zdravý růst.
Jsou stejné jako u jiných kaktusovitých rostlin. Jenom v
zimě, právě pro tu nízkou teplotu, není možné experimentovat
s jakoukoliv vláhou. Rostliny musí být k 1. listopadu v
naprostém suchu. Další podmínky byly popsány v předešlém
odstavci.
3. Výběr druhů.
Není rostlina jako rostlina. Bylo zjištěno a v praxi
potvrzeno, že rostliny stejného druhu, ale z různých
přírodních stanovišť jsou rozličně odolné vůči extrémně
nízkým teplotám. Pěstitel proto musí věnovat pozornost
výběru druhů ve vztahu k lokalitám výskytu. O některých
echinocereusech, ale i druzích rodu Echinocactus a
Ferocactus víme, že rostou na území USA a také na
nalezištích v Mexiku. Je příznačné, že rostliny z oblastí
USA jsou zpravidla mrazuodolnější nežli mexické druhy. Není
to ale vždy stoprocentně fungující pravidlo.
Zájemce o kulturu bez topení se musí zajímat o původ
rostlin, s nimiž zamýšlí výsadbu a chce to znát také
klimatické poměry na nalezištích, z nichž rostliny (semena)
pocházejí. Nestačí proto vzít Echinocereus pectinatus a
vstrčit ho do dobře připravené a před vodou chráněné půdy.
Pojem "pectinatus" je dnes chápán už jako obecné
pojmenování celého okruhu pektinátních cereusů, který
zahrnuje řadu druhů, variet a forem. Vždy se proto vyplatí
pořídit si semena s nefalšovanými polními čísly nebo údaji o
místě sběru a rostliny si z nich vypěstovat. Je to dost
výrazný a zásadní krok pro zvládnutí záludností kultury. O
tom, které druhy kaktusů se takto mohou pěstovat, se už
nehodlám zmiňovat. Sám jsem na toto téma hodně napsal. V
našem občasníku Frailea vycházely popisy rostlin na
pokračování. Také Zdeněk Podešva publikoval zajímavý
přehled rostlin s
klimatickými minimy na jejich přírodních stanovištích.
Informací je tedy vcelku dostatek. Kromě toho každý upřímný
zájemce o uvedenou kulturu si najde způsob, jak získat
potřebné informace o vhodných rostlinách. Probíráním
přehledů polních čísel, přiřazováním na příslušná místa na
mapě Ameriky a přibližná znalost klimatických podmínek
těchto míst jsou dobrou orientací.
K tomuto odstavci už jen poznámku: Je zbytečné vybírat
druhy, které bezpečně přečkají mráz do - 10°C, když u nás
hrozí mrazy hlubší než - 20°C. Uvažte, že je-li na okenním
teploměru něco pod - 20°C, jak tomu bylo v prosinci 1996,
pak ve vzduchové vrstvě těsně nad zemí, tam kde přečkávají
naše rostliny, nechybí příliš do - 30°C (!).
A teď abych se vrátil na samotný začátek. Autoři článků
tristního ladění zapomněli uvést, co bylo pravou příčinou
zániku mnohdy letitých rostlin na alpinu. Není možné
srovnávat zimu 1995/1996 se zimami předchozích šesti, sedmi
let. To především. Proto se nelze divit, že "odešly" některé
druhy, které šest let před tím vydržely. Co však považuji za
kardinální důvod je - a to mi jistě dobří pozorovatelé
přírody dají za pravdu - průběh loňské zimy. Ta začala hned
z kraje listopadu poměrně velkou nadílkou sněhu. Ten po
několika týdnech roztál, ale ne docela. Přišel silný mráz a
vytvořil na půdě neprodyšnou ledovou krustu. Na ni pak
napadl nový sníh, který roztál až v první dekádě dubna 1996.
Zhruba 4 měsíce byla veškerá venkovní vegetace pod ledem a
sněhem. Plasticky vytvarovaný led nedal možnost rostlinám
dostatečně dýchat. Ty zanikly hlavně proto, že se udusily.
Po roztátí sněhu a ledu na jaře se divákovi naskytl pohled
na zničené rostliny ne nepodobné uvařeným či totálně
zmrzlým.
Takovou zimu nepřežily tak odolné sukulentní rostliny jakými
jsou opuncie (O. fragilis) či Sempervivum, co
pak chtěl pěstitel čekat od ancistrokaktusů a jim podobných
(!). Vyprávět by mohl například přítel Stavinoha, který se
na jaře zděsil, když zjistil, jak přezimovaly jeho opuncie
na skalce, které před tím přežily, a velmi úspěšně, tužší
zimy. Naopak všechny rostliny umístěné tak, aby je nezahubil
led, ale vystavené stejně nízkým teplotám v holomrazu
bezpečně přežily.
Jako reakci na články v Kaktusech, ale i v ostravském
Ostníku aj. tvrdím, že ne extrémní zima, ale kaktusář sám
byl příčinou zániku takového množství poměrně vzácných rodů
a druhů kaktusů. Respektováním zásad, jež jsem popsal výše a
které byly už vícekrát publikovány v celostátních
periodikách, by se to nestalo. Nemám mnoho rostlin, které
pěstuji celoročně venku, ale k poškození nedošlo u žádné s
výjimkou jednoho tefrokaktusu, o němž však vím, že teploty
kolem - 20°C nesnáší ani ve své domovině.
Zde je možná na místě ještě poznámka korespondující s tím,
co jsem uvedl pod odstavcem č. 3. I ve velice seriózní
kaktusářské literatuře se píše - pokud jde o zimovzdornost -
u rodu Tephrocactus: "zimovzdorný je snad celý rod".
Jak zavádějící a nezodpovědné je toto tvrzení autora, který
dostatečně zimovzdornost tefrokaktusů neprověřil. V praxi
tak bylo zahubeno množství velice atraktivních rostlin rodu,
který přes své existenční stáří je stále ještě velmi
zřídkavým ve sbírkách všeobecně orientovaných pěstitelů.
Snad jsem vás přesvědčil, že kaktusy lze pěstovat v našich
klimatických poměrech bez nákladného skleníku a bez teplého
zimování. Jak jste poznali netýká se to všech kaktusů a
nejde to prostě je vysadit jako v Arizoně či Patagonii jen
tak na záhon...
|
Fotogalerie k článku
o zimovzdorných kaktusech
|
|
Austrocactus patagonicus (foto S. Dupal)
|
|
|
Coryphantha vivipara var.
arizonica
(foto S. Dupal)
|
|
|
Neobesseya missuriensis
|
Všechny
fotografie
©
Slavomír Dupal |
