Kaktusy 2013|2

Obsah časopisu Kaktusy 2013|2  (vyšlo 15. 5. 2013)

Huernia oculata N. E. BR. v Angole a doprovodná vegetace
Petr Pavelka
Huernia oculata roste od Namibie po Angolu, ale ve sbírkách patří mezi vzácné druhy. Autor navštívil několik lokalit v Angole. Jednotlivé populace se lišily velikostí stonků i květů a umístěním teček uvnitř koruny. Květy severních populací byly větší, zatímco menší květy jižních populací obsahovaly množství teček uvnitř. Rostly buď v keřích, nebo v puklinách mezi křemeny. Doprovodnou vegetaci tvořily Stapelia kwebensis, Tavaresia angolensis, většinou jeden či oba druhy hoodií, jak Hoodia mossamedensi a H. currori, z dalších zajímavých sukulentů všudypřítomná Welwitschia mirabilis, Euphorbia aff. subsalsa, Ceraria carrossoana, Sarcocaulon mossamedense, Aloe mocamedense či Pterodiscus aff. aurantiacus.

Mammillaria reppenhagenii HUNT z pacifického úvodí Mexika ve státu Colima, Mexiko
JAN ŘÍHA A THOMAS LINZEN
 
Mammillaria reppenhagenii byla objevena W. Reppenhagenem 1972 na dvou lokalitách, Cerro Carrizal (Repp 669) a Cerro Barrigon (Repp 670). První z autorů jej marně hledal v roce 1977. T. Linzen pak jej po delším pátrání nalezl na původních lokalitách a výskyt dokumentoval mnoha fotografiemi. Taxon je rozšířen jen na malém areálu na západním pobřeží ve státě Colima, Mexiko v pobřežních horách nad Pacifikem s celoročně velmi teplým podnebím. Roste ve skalních puklinách a na terasách na vápencových skalách, kde se hromadí humusové půdy. Taxonomické zařazení jako druh nebo poddruh je využíváno různě, obojí je možné. Doporučen je článek T. Linzena v časopisu Mammillaria (2012),1: 46 – 54.

Chiapasem za Tillandsia eizii L. B. SMITH
ZDENĚK ŠTĚPANČÍK

V první části autor charakterizuje T. eizii jako význačnou epifyticky rostoucí tilandsii s ozdobným květenstvím, vyskytující se endemicky v Mexiku na území státu Chiapas a v Guatemale a popisuje ji. Jejím životním prostředím jsou horské smíšené mesofilní lesy, kde roste především na dubech. Stále se zvyšující těžba dřeva dopadá negativně na druhovou skladbu lesů a dochází ke snižování zastoupení dubu v horských mlžných lesích. To je také hlavní příčinou mizení T. eizii z jejího původního prostředí. Populaci T. eizii ale ohrožuje i využívání ozdobného květenství místními obyvateli k náboženským a sakrálním účelům, jakož i k prodeji květenství na místních trzích i pro export. To proto, že rostlina dosahuje pohlavní zralosti až v 6–10 letech a listové růžice jsou monokarpické. Ve většině oblastí původního rozšíření je tento druh již vzácný a na některých místech zcela vymizel. Hlavním areálem původního rozšíření T. eizii je Centrální Vysočina, oblast Los Altos de Chiapas. Za účelem ochrany druhu tam byla proto zřízena, na svazích vyhaslé sopky Huitepec mezi obcemi Huitepec a Tzontehuitztla, soukromá ekologická rezervace. V druhé části autor popisuje svou cestu za touto tilandsií. Cesta vede do oblasti Montañas Nortes podoblasti Selva Negra, do horských mlžných lesů mezi obce Coapilla, Ocotepec, Pantepec a Tapalapa, které jsou domovem etnické skupiny Zoques. U obce Coapilla sleduje bohatou epifytní vegetaci vč. Tillandsia eizii. Pokračuje do chráněného přírodního území Tzama Cum Pümy nad obcí Tapalapa a navštěvuje ekologickou rezervaci Yerba Buena u obce Pueblo Nuevo Solistahuacán.Tam všude opět fotografuje kvetoucí T. eizii a řadu dalších epifytických rostlin jako T. ponderosa, seleriana, magnusiana, multicaulis, zoquensis, lautneri apod.  

Sulcorebutia albissima (BRANDT) PILBEAM
MIREK SOCHŮREK

Rod Sulcorebutia ustanovil v roce 1951 Kurt Backeberg a nazval jej podle latinského slova „sulcus“ – brázda, kterou se domníval vidět v místě nad areolou. Sulcorebutia albissima je hojně zastoupený druh z oblasti centrálního výskytu sulcorebutií kolem města Aiquile. Označení albissima zvolil v roce 1980 Fred Brandt pro rostliny sbírané Karlem Knížetem v roce 1980. Představovány jsou populace s označením MS 446 a MS 448 asi 5 km vzdušnou čárou od města Aiquile a cca 1 km od sebe. Autor upozorňuje na bizarnost a geometrickou symetrií tvarů, která se opakuje se strojovou dokonalostí. Dokladem je i detail otrnění. Zajímavá lokalita je u místa s názvem Salangachi, vzdálená 4 km od Aiquile, kde bylo možno klasifikovat tři různé druhy sulcorebutií a jejich přechodové formy. Na lokalitě jsou S. albissima a S. mentosa s různým zabarvením trnů a epidermis. Bylo objeveno velké množství lokalit, kde jsou rostliny, které jsou podle vnějších znaků řazeny do stejného druhu. Jejich epidermis má zabarvení od světle zelené po hnědočervenou, podobně trny jsou od bílé (proto albissima) po hnědou, navíc různé délky a tvaru.

Morro Agudo – domov Notocactus horstii RITTER
STANISLAV STUCHLÍK

Jediné známé stanoviště N. horstii je u města Agudo ve středu státu Rio Grande do Sul. Rostliny rostou na vrcholu kopce Morro Agudo. Cesta k nim není jednoduchá, je nutno překonat prudké stoupání a hustý les. N. horstii není jediným kaktusem, který roste na holé skále na vrcholu Morro Agudo, společně s ním se zde vyskytuje také Cereus hildmannianus, Lepismium cruciforme a zástupce rodu Rhipsalis. Dohromady s kaktusy roste mnoho dalších rostlin – např. orchidej Oncidium flexuosum se žlutými květy, Sinningia sp. s červenými květy, tillandsie, begonie aj. Starší rostliny N. horstii mívají dýmkovitý tvar. Bylo nalezeno několik spadených rostlin N. horstii, které byly zasazeny do země na úpatí skály.

Vliv prostředí na vzhled rostlin, aneb O velikosti květináčů
JAN HADRAVA

Autor se zamýšlí nad dříve propagovanými pravdami týkajícími se pěstování kaktusů. V tomto článku to je polemika o velikosti pěstebních nádob a jejich vlivu na růst či kvetení kaktusů. Dokud se držel zažitých dogmat a rostliny pěstoval v nádobách jen o málo větších, než byly rostliny, nebyly ani růst, ani kvetení uspokojivé. Zvrat nastal v okamžiku, kdy rostlinám dopřál dostatek místa pro kořeny, tedy nádoby větší než obecně doporučované. Proměnu si vysvětluje tím, že větší nádoby nevysychají tak rychle, a tudíž tolik netrpí sací kořínky, které mají deší dobu dosažitelnou vláhu, tím pádem se více rozrůstají a více zásobují rostlinu živinami. To má pochopitelný vliv na růst i kvetení rostlin. V jeho spartánské kultuře zalévá hodně, ale až po důkladném proschnutí substrátu, takže málo často. Zimuje chladně (vzhledem k sortimentu rostlin). Rostliny jsou hustě otrněné, nevadí jim nějaký ten mráz. Zlepšení vitality svých rostlin připisuje právě větším nádobám. Jako každé doporučení je třeba i toto brát s rezervou, každý máme jiné podmínky. Je proto třeba zkoušet postupně.

Lobivia cinnabarina (HOOK) BR. ET R. – rostlina plochá jako Země před Kolumbem
RUDOLF SLABA

Na začátku autor uvádí, proč rostlina patří k nejdéle známým kaktusům (popsána v r. 1847 jako Echinocactus cinnabarinus). Její typová lokalita se nacházela přímo v hlavním městě Bolívie Sucre a jeho bezprostředním okolí. Rozšíření druhu je však široké a částečně kopíruje lokality zástupců rodu Sulcorebutia, na mnohých stanovištích se stává jejich doprovodnou vegetací. Vyskytuje se ve čtverci asi 200 x 200 km. Severojižní okraj tohoto čtverce se táhne přibližně od Mizque k Potosí, jižní od Potosí k Padilla a východní od Padilla k Valle Grande. Zde obsazuje řídce travou, bylinami a místy i keři porostlá návrší i vyšší kopce předhůří And v nadmořských výškách od 2000 do 3200 m. Dále uvádí, že L. cinnabarina patří, na rozdíl od většiny ostatních příslušníků rodu Lobivia, k ustáleným, vývojově pokročilým druhům, což se projevuje ve značné uniformitě barvy květů i minimální variabilitě stonků a otrnění. I přesto však bylo zavedeno několik variet, nejsou však příliš výrazné. L. cinnabarina var. walterspielii se liší jehlovitě bodavým otrněním a menšími květy dosahujícími pouze 40–50 mm šířky. L. cinnabarina var. zudanensis se vyznačuje delšími středovými trny, jež mohou ve stáří dosáhnout až 80 mm délky. L. cinnabarina var. draxleriana má otrnění spíše pokroucené, světlejší a květy s delší květní trubkou. L. cinnabarina var. grandiflora je sice habitem neodlišitelná od základní variety, její květy však dosahují 80–100 mm šířky.

Echinocereus triglochidiatus ENGELM. na skalce
JAN MÜLLER

Autor sděluje své poznatky s pěstováním rostlin volně na „skaklce“, především komentuje vybranou formu Echinocereus triglochidiatus z Nového Mexika (LK 02, Sandia Mts., NM, 1300 m n. m.). Z pěti rostlin, které měl k dispozici, vysadil ven postupně tři. Dvě pro jistotu drží přes zimu v nevytápěném skleníku. Po sedmi letech jsou ty záložní nejmenší a zatím se u nich dočkal jen dvou květů. Jak kvetou ty venkovní, je vidět na fotografiích.

Kaktusy 2013/2 - přední strana obálky

FOTOAPARÁTEM ČTENÁŘŮ - ukázková stránka Agave isthmensis A. GARCIA-MENDOZA & F. PALMA-CRUZ (1993) ● ALEXANDER TÁSLAR

Kaktusy 2013/2 - zadní strana obálky: Lobivia cinnabarina

Předplatné časopisu

Časopis KAKTUSY vydává Společnost českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů se sídlem v Brně. Informace o předplatném podají a objednávky přijímají:

Ing. Ivan Běťák
Pod lesem 27
143 00 Praha 412
mobil: 605 929 930
tel.: 241 765 942
E-mail: betak@volnycz

Mgr. Petr Pavelka
Toužimská 670
199 00 Praha – Letňany
Tel.: 603 210 691
E-mail: pavelka@palkowitschia.cz

Ing. Lubomír Berka,
E-mail: berka.frailea@seznam.cz

Jiří Štembera
Šéfredaktor časopisu Kaktusy
jiri.stembera@cactus.cz

předchozí - následující číslo časopisu