Kaktusy 2012|4

Obsah časopisu Kaktusy 2012|4  (vyšlo 15. 11. 2012)

Lobivia lateritia (Gürke) Br. et R. – jedna z nejtrnitějších lobivií 
Rudolf Slaba

Na začátku příspěvku autor upozorňuje na skutečnost, že dva „druhy“ běžně zastoupené ve sbírkách pod jmény L. lateritia a L. kupperiana jsou ve skutečnosti druhem jediným. Druhovou prioritu má L. lateritia, ke které W. Rausch zcela po právu v r. 1975 přiřadil L. kupperiana jako její varietu. I když mají habitus částečně odlišný, naprosto se shodují v generativních znacích, květech, plodech a semenech. V další části pak probírá jednotlivé variety. L. lateritia var. lateritia má areál rozšíření největší, táhne se při teplých dnech horských údolí řek od Camargo až po Tojo, tedy na úseku cca 100 km. Je velmi variabilní jak v barvě otrnění, tak květů. Ty jsou oranžové, červené, žluté a vzácně i bílé. Vyskytují se většinou promíseně, některá z barev však často silně převládá. L. lateritia var. cotagaitensis je taxon vyznačující se jednotně žlutými a o něco většími květy. L. lateritia var. kupperiana má trny rovné, bodavé, vzrůst poněkud nižší a květy žluté až oranžovožluté. L. lateritia var. citriflora se od předchozí liší pouze světle žlutými až bílými květy. L. lateritia var. rubriflora je varietou blížící se habitem nejvíce var. kupperiana, trny má však silnější, hustěji uspořádané a tmavohnědé až černé. Květy jsou jednotně červeně až tmavočerveně zbarveny. Vyskytuje se již ve vyšších nadmořských výškách (2800 – 3300 m n. m.), a tak s ní nejsou problémy ani při chladnějším přezimování.

Mamilárie podrodu Cochemiea K. Brandegee v kultuře
Stanislav Stuchlík

Kaktusy dřívějšího rodu Cochemiea jsou dnes řazeny jako podrod (nebo sekce) rodu Mammillaria. Mají trubkovité květy šarlatově červené barvy, ale pěstitel jich mnoho neuvidí, protože poměrně neochotně kvetou. Jsou to odnožující rostliny, v přírodě mohou vytvářet i značně velké skupiny, v kultuře tak velké skupiny nevznikají. Jednotlivé stonky mohou dosáhnout značné délky (v přírodě až dva metry) a postupně poléhají. Jediným druhem, který má jen rovné trny, je M. halei, všechny další druhy mají háčkovité trny. Při pěstování je třeba být poněkud opatrnější, především pokud jde o zálivku. Rostliny jsou samosprašné, velké dužnaté plody obsahují černá semena. Na závěr jsou podány krátké charakteristiky všech pěti druhů podrodu.

Na nalezištích G. spegazzinii var. major Backeberg.
Martin Tvrdík

Autor přináší krátké pozorování rostlin G. spegazzinii var. major (v roce 1951 popsány Backebergem, syn. G. spegazzinii subsp. sarkae J. J. Halda et I. Milt 2006) z planiny mezi osadami La Cabaña a El Carmen v provincii Salta krátce po devastujících záplavách na jaře letošního roku. Podle bočních nesplavených pásů dosahovala voda minimálně do výše 1 m. Stav rostlin je dobře patrný z fotografií. Osada samotná byla až po střechy zasypána směsí písku a splavených křovin. Autor však věří, že síla přírody je neuvěřitelná a za nějakou dobu bude vše zase vypadat jako dříve.

Echinocereus viridiforus var. canus A. M. Powell & Weedin, 2004
Oldřich Fencl
Tyto krásné rostliny byly objeveny v roce 1984 J. Clarkem při průzkumu rostlinných společenstev geologického útvaru Solitario Dome v texaském státním parku Big Bend Ranch. Popsány v roce 2004 M. Powellem a J. Weedinem v Cacti of theTrans-Pecos and Adjacent Areas. Latinské jméno canus znamená šedobílý a odpovídá barvě trnů. Výskyt této variety je omezen pouze na usazené horniny v západní části Solitario Dome. Klima je zde charakterizováno teplotními extrémy pouště Chihuahua. Letní denní maxima běžně přesahují 38° C, zatímco v zimě klesá teplota i pod bod mrazu. Většina srážek přichází v letním období od července do října, kdy v průměru spadne kolem 230 mm. Zimní období je relativně suché se srážkami nepřesahujícími 110 mm.

Nová miniaturka z Bolívie – Aylostera azurduyensis de Vries
Václav Šeda, Jitka Petříčková

Autoři zprostředkovávají českým čtenářům překlad části originálního článku p. de Vriese, věnovaného popisu nového taxonu Aylostera azurduyensis. Spolu s českým popisem přinášejí také informace o přírodních podmínkách na stanovišti. Přestože rostlinu na typovém stanovišti vidělo pouze několik badatelů, v kultuře se taxon prozatím ojediněle zastoupený ve sbírkách specialistů jeví poněkud mnohotvárněji, než plyne z původního popisu. Autoři se zároveň vyjadřují k pokusu o rekombinaci M. Mieczakowskeho převádějící druh na pouhou varietu Aylostera fiebrigii. Argumentaci kterou p. Mieczakowsky uvádí, považují autoři za zcela irelevantní a odmítají ji.

Notocactus rechensis Buining na stanovišti
Norbert Gerloff, Sergio H. Klein

Autoři popisují N. rechensis, ke kterému mají obzvláště blízký vztah. Poprvé byly rostliny objeveny 10. února 1967, první popis byl proveden o rok později v časopisu Kakteen und andere Sukkulenten, tehdy ještě bez barevného obrázku. Rostliny se vyskytují u Ana Rech, poblíž města Caxias ve státu Rio Grande do Sul (Brazílie) na kopcích kolem přehrady ve výšce 900 m n. m. Návštěva stanovišť v roce 2011 skončila zjištěním, že všechna stanoviště jsou zničena. V roce 1999 byly dovezeny rostliny z Evropy a vysazeny do přírody. Po devíti letech ale zůstala naživu jen jediná rostlina se dvěma odnožemi.

Thelocactus lausseri Říha et Bušek – zajímavý druh ze severního mexického státu Coahuila
Jan Říha

Taxon byl objeven A. Lausserem v osmdesátých letech na severu Mexika (Coahuila), v odlehlé krajině severozápadně od Cuatro Cienegas. Vyskytuje se v malém pohoří Srra Ovelas, kde osídluje holé, slunci vystavené vápencové plotny, roste většinou ve skalních spárách a na římsách, společně lze nalézt Agave lechuguilla a Pedilanthus spec. Vzhledem je rostlina podobná některým formám T. bicolor, příznačné jsou středové dlouhé, pružné, odstávající, až 10 cm dlouhé trny dvou barev, bílá a červenohnědá. Liší se ale zejména květy, které jsou výrazně menší, okvětní lístky úzké, špičaté s výrazným středovým, fialově růžovým proužkem a podobají se tak květům u Stenocactus Přilbovitá semena mají hnědavou barvu. Pěstování je dnes ověřeno, a semena jsou porůznu nabízena. Pěstebními nároky se neliší od kaktusů ze stejné oblasti, tj. maximum slunce a tepla během vegetace, v zimě pak chladné umístění, kvete časně na jaře.

Vliv prostředí na vzhled rostlin, aneb Kaktusy s příběhem
Jan Hadrava

Autor na příbězích tří rostlin rodu Echinocereus poukazuje na to, jaký vliv na vzhled, vitalitu a květuschopnost rostlin má jejich umístění a způsob pěstování, i když to jsou jen dva z mnoha faktorů, které naše rostliny ve sbírkách dokážou „tvarovat“.

Miniatlas sukulentů
Jan Gratias

Pokračování oblíbeného, ale nepravidelného seriálu, kde se představují zpravidla čtyři sukulentní rostliny. U charakteristik druhů nechybí pěstitelské poznámky.

Auclandská botanická zahrada
Josef Odehnal

V článku je uveden stručný přehled vzniku jedné z nejmladších a největších botanických zahrad světa. Její kaktusová a sukulentní část je největší volnou sbírkou na Novém Zélandu. Její prostorové uspořádání umožňuje a bude umožňovat i generacím příštím rozšiřovat a dobudovávat jednotlivé její části.

Kaktusy 2012/4 - přední strana obálky

Kaktusy 2012/4 - zadní strana obálky

FOTOAPARÁTEM ČTENÁŘŮ - ukázková stránka

Předplatné časopisu

Časopis KAKTUSY vydává Společnost českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů se sídlem v Brně. Informace o předplatném podají a objednávky přijímají:

Ing. Ivan Běťák
Pod lesem 27
143 00 Praha 412
mobil: 605 929 930
tel.: 241 765 942
E-mail: betak@volnycz

Mgr. Petr Pavelka
Toužimská 670
199 00 Praha – Letňany
Tel.: 603 210 691
E-mail: pavelka@palkowitschia.cz

Ing. Lubomír Berka,
E-mail: berka.frailea@seznam.cz

předchozí - následující číslo časopisu